Do Senátu zavítala hned po příletu do Prahy a během jednání bylo možné zaznamenat několik  zajímavých momentů. 

 

Prvním z nich bylo výrazně širší spektrum bezpečnostních opatření – přece jen se jedná a vrcholného ústavního činitele světové velmoci a možná o jednu z nejvýznamnějších zahraničních návštěv Senátu v tomto roce. Druhým momentem pak byla nabídka ruské delegace na uzavření smlouvy o spolupráci mezi Radou federace a Senátem, jako horních komor parlamentů Ruské federace a České republiky. Opakovaně pak byla též zdůrazněna připravenost ruských subjektů realizovat dostavbu jaderné elektrárny Temelín. Téměř stejně často zazněly  také připomínky ke zjednodušení vízového styku mezi RF a ČR a mezi RF a EU. Z druhé strany  stolu pak opakovaně zaznělo, že Senát je jakousi opoziční komorou a proto se vymezuje k některým oficiálním postojům ČR a exekutivy ČR. Myslím ale, že Senát je především horní komorou našeho parlamentu a jeho momentální politické složení je pak spíše druhořadou skutečností.

 

Zájem Američanů a Rusů o JE Temelín a dostavbu této velké energetické investice je celkem pochopitelný. Co stojí trochu v pozadí, je to, zda tuto investici skutečně potřebujeme a budeme potřebovat. A to i přesto, že  proti jaderné energetice není v podmínkách ČR zas tak moc výhrad. Obdobná situace ale panuje např. okolo dalšího „megaprojektu“, kterým je stavba kanálu „Dunaj – Odra – Labe“. Obecně lze tuto investici do vodohospodářské infrastruktury a využití vodní dopravy vnímat pozitivně, ale opět je na místě otázka, zda se nejedná o „investici pro investici“? Zda oba tyto obří projekty mají a budou mít patřičnou návratnost. Využijeme  energii vyrobenou v „jaderce“  pro naše potřeby nebo jenom vyvezeme? Po dobrodružných akvizicích ČEZu na Balkánu a jeho podivné roli ve fotovoltaickém průšvihu jsem proti tomuto „státu ve státě“ ve střehu. Budeme využívat plavební kanál k něčemu užitečnějšímu, než je jen plavba rekreačních lodí? Jako je tomu například v projektu splavnění Vltavy mezi Českými Budějovicemi a Hlubokou.

 

Pokud  by tomu tak nebylo a šlo by jen o to dát impulz našemu hospodářství, je možná lepší investovat do oblastí se zaručenou a rychlou návratností. Jako třeba do silniční a železniční dopravní infrastruktury a její vzájemné provázanosti a synergie. S tím ale souvisí, kdy a jak rozhodují odborníci, kdy a jak ekonomové a kdy a jak politici. A do jaké míry jsou tato jejich rozhodování provázaná. Nechme se překvapit.

 

Miroslav Krejča

březen 2013