Václav Klaus není mým prezidentem. Při poslední volbě jsem byl členem širšího týmu pro zvolení Jana Švejnara. Sám Václava Klause pokládám za velmi vzdělaného a zároveň trvale se ostře vymezujícímu proti jakémukoliv hlavnímu proudu. S narůstajícím stářím a s faktem, že už ví, že už nemůže být znovu zvolen, se uchyluje stále více k expresismu a stále větší kontraverznosti. Nyní jde o to, zda je to ještě normální. Nevím. Psychiatrem nejsem. Zatím jsem vždy vysledoval, že jeho vyostřená argumentace zastiňuje, že vlastně může mít pravdu. S globálním oteplováním to není tak hrůzné, mnohé důkazy svědčí tomu, že šlo do značné míry o vymyšlenosti. Evropská unie skutečně trpí neuvěřitelnou byrokratizací a Euro asi také možná ztroskotá. I jeho extrapolovaná kritika politické korektnosti je rovněž na místě. V Evropě se věci nesmí pojmenovat. A proto je zavalena nárůstem islámského fundamentalismu ve Francii, Německu či Velké Británii, prohlubující se krizí začlenění rómské menšiny například v Česku, na Slovensku, o Rumunsku a Maďarsku ani nemluvě.

Článek prezidenta Klause čtěte ZDE

Klaus rád útočí. Útok na Halíka, kterého srovnával s páterem Koniášem se mi však jevil i zčásti vtipný. I Halík dovede být tak trochu farizejský a účelový podle momentálního zájmu. Při volbě Švajcara byl pomalu jedna duše s ČSSD, následně ji opět dramaticky kritizoval. A - způsob kadence vět, útočná až agresivní - skutečně spíše připomíná Koniáše či Savanarolu, než Mistra Jana Husa.