ODS tradičně ve vztahu k EU sází na emoce, dramatické výrazivo a mobilizační rétoriku. Jenže to má háček. Úspěšně hájit naše zájmy v EU může jen někdo, kdo je v EU brán vážně. A to ODS při vší úctě není.

V Evropském parlamentu si spolu s britskými konzervativci hraje na vlastním písečku, zatímco opravdové politické zápolení se odehrává o kus dál na velkém hřišti. Na tom nic nemění skutečnost, že obě hlavní mužstva se mnohdy nehrnou do útočení, ale dávají přednost taktickému manévrování a kolikrát se na výsledku zápasu předem dohodnou. Důvod je prostý.

Protože Evropská komise není vládou, ale spíše úřednickým tělesem, nefunguje ani Evropský parlament na principu vládních a opozičních stran. Vztahy mezi hlavními institucemi EU se spíše podobají trojúhelníku, jehož tři vrcholy -Evropská komise, Evropský parlament a Rada - spolu institucionálně a mocensky soutěží. Aby Evropský parlament v této soutěži netahal za kratší konec, snaží se ve vztahu ke Komisi a Radě vystupovat jednotně. V tom tedy spočívá vysvětlení i logika onoho častého společného postupu dvou největších evropských politických sil -lidovců a socialistů. Nejedná se o spolupráci z lásky, ale z rozumu.