Objevují se názory, že v souvislosti se ztrátou zájmu Západu o Ukrajinu se celý tamní vývoj mění, jak uvedla novinářka Tereza Spencerová v aktuálním hodnocení vývoje pro ParlamentniListy.cz „v jakousi jednolitou černou kroniku.“ Zmínila také možnost „jugoslávského scénáře“. Jde o „černou kroniku“ a ztratili jsme skutečně o Ukrajinu zájem?
Souhlasím s pojmem „černá kronika.“ Na Ukrajině bylo zabito nejméně sedm tisíc lidí, a to jsou nejstřízlivější odhady, navíc lidí z řad civilního obyvatelstva. Má také pravdu v tom, že se situace něčím podobá Jugoslávii. V tomto kontextu bych připomněl brilantního amerického autora Samuela Hungtingtona, který dokonce, když hodnotil vývoj v Jugoslávii a zejména pak v Bosně, zavedl pojem tří druhů aktérů. (Primární, ti, kteří proti sobě bojují, tenkrát to byli bosenští Chorvaté, bosenští muslimové a bosenští Srbové.)
V případě Ukrajiny jsou primární aktéři lidé na západě Ukrajiny, kteří jsou pro Ukrajinu evropskou a proti nim východní proruská část. Pak existují sekundární aktéři, kteří je podporují, tedy vláda v Kyjevě a Moskvě. Důležitou roli pak hrají terciární aktéři, to znamená Spojené státy, potažmo s nimi NATO, kteří dávají backing čili oporu Kyjevu a Ukrajině proti tzv. rebelům, proti zabíjení na východní Ukrajině a proti anexi Krymu. Dalším terciárním aktérem je také Rusko, které podporuje povstalce, kteří vedou boj proti ukrajinskému státu. V tomto má Tereza Spencerová pravdu, že lze situaci s vývojem v Bosně srovnávat.
S tím souvisí i predikce do budoucnosti. Hungtington správně napsal, že terciární aktéři, tedy na jedné straně Západ a na druhé straně Ruská federace, museli ovlivnit sekundární aktéry, kterými byli Milošević v Srbsku, Tuđman v Chorvatsku, aby oni zatlačili na primární a ti přestali bojovat. Hungtington měl také krásné přirovnání, když řekl: „Válka vyvěrá zespoda a mír se snáší shůry.“ I dnes je potřeba čekat na to, kdo dotlačí primární aktéry k tomu, aby se přestalo bojovat a kdo jim vnutí shůry mír.
A zájem o situaci na Ukrajině? Neztratili jsme ho, ale není to už otvírák televizních nebo rozhlasových zpráv. Nezapomeňme také, že si spousta lidí uvědomila, že nejde o černobílý konflikt. Objevily se poznatky z Oděsy a odjinud o tom, jaké jsou prapory, pluky Azov, Doněck a další. Na obou stranách se používá krutá taktika a obě strany střílí na civilní obyvatelstvo, dělají chyby a páchají válečné zločiny. Nelze tvrdit, že je to jednostranné.
Ukrajina zažívá v politice přelomové okamžiky, například zakázala komunistům účast ve volbách. „Jde o další krok v dekomunizaci země, která svým rozsahem nemá v dějinách obdoby – padnou tisíce pomníků, některá města dostanou nová jména,“ informoval časopis Týden. O čem tohle svědčí?
Nenastane jen dekomunizace, ale také trošičku banderizace. Jak začnou odstraňovat pomníky a názvy ulic těch, kteří byli spojeni se sovětskou érou a v mnoha případech půjde o oprávněné odstraňování, zároveň bude přibývat symbolů, které připomínají Stephana Banderu. Přitom vůbec nehodnotím, zda je to správně nebo ne, ale budou přibývat.
Zmiňoval jste v reakci na první otázku, že „válka vyvěrá zespoda a mír se snáší shůry.“ Vnímáte nějakou šanci, odkud by mohla přijít nějaká naděje?
Teď ji moc nevidím. Na obou stranách je stav zabetonovaný. Nevím, zda se může něco změnit například po amerických prezidentských volbách. Pročítám názory řady amerických analytiků, a někteří z nich říkají, že současný prezident Barack Obama už je v hluboké defenzivě. Tlaky ve Spojených státech jsou velmi silně protiruské a proukrajinské, takže „zásah shůry“ bude chtít ještě nějaký čas a netroufám si odhadovat, jak dlouho to bude trvat a zda a odkud přijde.
Zatím to vypadá, že k nějaké naději na sbližování vztahů máme ještě daleko. Například slovenský prezident Kiska, když kritizoval politiku ruského prezidenta Putina zmínil: „Ilegální anexe Krymu, probíhající válka na Ukrajině, pokračující okupace Jižní Osetie a Abcházie, ale rovněž velká dezinformační kampaň namířená na naše země ukončila naše představy o strategickém partnerství s Ruskem prezidenta Putina, alespoň v dohledné budoucnosti,“ řekl Kiska. Co k tomu říci? A jak moc se projevují v Evropě opačné tendence, že právě cesta je dialog a to i s Ruskem?
Nepřísluší mi hodnotit slovenského prezidenta, a ani to nechci dělat. Mohu maximálně konstatovat, že se zařadil do názorového proudu, ve kterém není sám. Zastává tvrdá stanoviska, která ve Spojených státech říkají Republikáni, McCain a další, kteří skutečně hovoří o dezinformační kampani. Manipulace s fakty jsou ale na obou stranách. Jiní politikové jsou zdrženlivější.
Mimo jiné Kiska také ostře zkritizoval veto, kterým Rusko v Radě bezpečnosti OSN zablokovalo návrh na zřízení mezinárodního tribunálu k loňskému sestřelení malajsijského boeingu na východě Ukrajiny. Podle Kisky se Rusko vyhýbá hledání spravedlnosti, bojí se vyšetřování a lže. Lžou nám Rusové?
Rusové zdůvodňují veto tím, že by nikdy nebyla nalezena objektivita. Samozřejmě ale víme, že umí vymýšlet věci, které zkreslují realitu. Už za socialismu kolovaly vtipy o ideálních vlastnostech zemí Varšavské smlouvy: československá nepodplatitelnost, světová dimenze maďarského jazyka a ruská pravdomluvnost. Někdo by měl předložit skutečně neprůstřelné důkazy. Nevylučuji, že za sestřelením malajsijského boeingu mohli stát prokremelští povstalci, ale důkazy nemáme.
Zároveň se ale nabízí otázka a teď se vracím zpět k hodnocení Terezy Spencerové pro Parlamentní listy, kdy se tato novinářka ptá: „Proč mlčí ti, kteří důkazy na 99,9 procent mají?“
Rusové mají strach, že by mohl vzniknout tribunál, kde by například ani nedostali slovo. Ale opravdu nevím, zda je to záminka nebo ne.
V Událostech komentářích jste nedávno zmiňoval, že si nemyslíte, že by Rusko mělo zájem zabrat celou Ukrajinu a také to, že čím více se vojenské jednotky přibližují, tím je to horší. Doporučoval jste obnovení dialogu s Ruskou federací. Co by k tomu mohlo obě strany přimět?
Nejprve připomenu řadu vážných incidentů, ke kterým došlo nejprve v Pobaltí, ale pak se v prvním pololetí letošního roku přesunuly do oblasti Černomoří. Uvědomme si, že Černomoří kdysi od východních hranic Turecka bylo pod sovětskou kontrolou. Dnes jim zbyla asi desetina, protože odpadla Gruzie, Rumunsko, Bulharsko, Ukrajina. Mají pouze oblast od Soči po Kerčský průliv. Jsou nervózní, vždyť jsou tam všude plavidla zemí NATO, nejen turecká, ale také americká, německá, francouzská, italská a z řady dalších zemí. Tam probíhají nejrůznější přelety nad plavidly. Kdyby někdo ztratil nervy, kdyby se situace vymkla kontrole, může klidně začít ozbrojený konflikt.
Upozorním na pokus rozmístit sovětské rakety na Kubě před 50 lety, což nakonec způsobilo, že se obě strany probudily, zavedly „horkou linku“ a další opatření k odvrácení války. To byl impuls, aby si obě strany sedly, řekly, že už mají konfrontace dost a začaly hledat politická řešení.
My teď stále hovoříme o „ruské rozpínavosti“. Když jsem připomínal vývoj v Pobaltí i Černomoří, stále tomu říkáme ruská rozpínavost. Přitom dobře víme, že ještě před 26 lety Polsko a Pobaltské země byly pod kontrolou Sovětského svazu. Černomoří s výjimkou turecké části bylo také pod kontrolou Sovětského svazu. Chraň Bůh, abych volal po obnovení předešlého stavu, ale když si toto připomeneme, obstojí tvrzení o ruské expanzívnosti? Není to jakási dezinformační kampaň naruby?
Ve Spojených státech a Velké Británii, hlavně v těchto zemích, ale také ve Francii, přibývá kritických názorů lidí, kteří už se domnívají, že jednostranného pohledu bylo dost a upozorňují, že vše bylo v mnohém jinak. Mám na mysli především odborníky z akademické sféry a za všechny zmíním z amerických profesora Mearsheimera, který jasně říká, že celá ukrajinská krize a následující válka je především chybou a vinou Západu, a ne Ruska. Říkají, že pokud Rusové anektovali Krym, ano, bylo to v rozporu s mezinárodním právem, neměli k tomu mandát Rady bezpečnosti, ale oni měli strach z NATO. Obávali se toho, že když Krym neanektují, za pár měsíců tam klidně bude velitelství americké flotily. Tento názor je u nás velmi nepopulární, ale mezi akademiky, učiteli na nejprestižnějších univerzitách tyto názory zaznívají.
K jakému stanovisku se kloníte vy? Šlo u anexe Krymu v podstatě o obranu Ruska? Byla Ukrajina jen malé nedorozumění, nebo šlo o začátek ruské agresivity vůči Evropě, anebo, a to také slýcháme, šlo o promyšlený krok Západu k oslabení Ruska?
Připomeňme, že existovala expanze NATO, které se říkalo rozšiřování NATO. V první polovině 90. let se ještě uplatňovala kooperace, ale pak se už NATO posouvalo stále více na východ, více k Moskvě. Rusko ustupovalo, bylo slabé a až po deseti letech začalo být asertivní a postupně stanovilo red lines, červené čáry, za které už není ochotno ustoupit. Poprvé to bylo v případě Gruzie; a nezapomeňme, že to nebyli Rusové, kdo vystřelit první a nezapomeňme, že existoval dobrodruh Saakašvili. Nesmírně důležité je celé Černomoří, protože to je moře mezi dvěma dalšími, mezi kaspickou oblastí, která je nesmírně bohatá na ropu a zemní plyn a mezi Středozemním mořem. To je to ideální přepravní trasa, navíc nástupiště do oblasti Blízkého východu a severní Afriky, jsou tam důležité námořní a vojenské základny, rumunské i bulharské. Nezapomeňme, že i Polsko se se svými piloty podílelo na leteckých cvičeních, kde dominovaly vzdušné síly Spojených států. Projevuje se určitá natoizace a militarizace i prostoru Černého moře. Jde o trasy, kterými se pak dál budou evakuovat strategicky důležité suroviny z kaspické oblasti a o to tady jde. Základny v Rumunsku, Bulharsku promítají sílu.
Zaujalo mě vaše vyjádření pro Právo, myslím, že jste ho publikoval asi před rokem: „Po dvaceti letech tedy eskalace napětí mezi USA a Ruskem zašla znovu tak daleko, že připomíná počátek 80. let minulého století. Najde se zase nějaký spasitel, který dokáže vztahy dvou vojensky nejsilnějších států vrátit k nadějné spolupráci?“ V čem vidíte paralely? A opět, jakou máme naději?
Je to zapeklitá situace. Před 35 lety, připomeňme si, že na jedné straně stál Reagan a na druhé straně senilní, stárnoucí Brežněv. Ani se nesetkávali, jen si na dálku nadávali přes média. Období bylo strašidelné, stále tu byl strach z války. Pak přišel rok 1985 a nástup Gorbačova. Byl to určitý mesiáš, který situaci obrovsky uvolnil, přistoupil i na některé návrhy Ronalda Reagana ve vztahu k jaderným zbraním, kontrole jaderných zbraní atd... Pak přišlo krásné uvolnění. Co z toho můžeme vyvozovat? Rusové dělají spíš byznys s republikánskými než demokratickými prezidenty, otázkou je, koho najít na ruské straně? Přijde další Gorbačov? A teď si uvědomme, že Gorbačov dnes ve všem podporuje Putina. Navíc Gorbačov měl ještě kam ustupovat, ještě mohl vydat státy Varšavské smlouvy, a to udělal bez krveprolití a bez jakéhoko-li problému. Kam ale dnes může ustupovat Putin, když už má NATO v pobaltských zemích, v Rumunsku, Bulharsku, u Černého moře a když chce do NATO i Ukrajina? Nevidím prostor, kam by mohl Putin ustupovat, a to nejen Putin, ale i kdokoli jiný na jeho místě.
Zaznívají i názory, že by možná nebylo od věci rozšiřování NATO zastavit. Jsou také dohady, proč je Putin tak neústupný. Jeden z názorů říká, že mu nejde o Ukrajinu, ale, že chce aktivizovat Německo a vyprovokovat k tomu, aby si uvědomilo problémy s Ukrajinou a dalším pronikáním na Východ; chce přitáhnout pozornost Německa k východní Evropě a tak trochu je odtrhnout od Spojených států. Situace tedy může mít i tento geopolitický aspekt.
Zároveň chci zmínit, že ukotvení naší země v NATO a hlavně v Evropské unii bylo snem společnosti. Spousta lidí si u nás stále pamatuje poválečný vývoj i srpen 1968 a to stále působí jako silné memento.
Zmínil jste v rozhovoru, že nelze vyloučit eskalaci situace a to, že se „vymkne z rukou“. Jsme jako lidstvo schopni využívat svůj vědecký a technický potenciál, tak abychom se nezničili či fatálně nepoškodili?
Doufejme. Dobře si vzpomínám na velký strach z války, tenkrát strach z jaderné války. Bylo mi asi 30 let, a vše nakonec dopadlo nad očekávání dobře. I teď doufám, že tento stav bude mít nakonec klidné, nebojové, neválečné rozuzlení. Neřadím se zatím k těm, kdo tvrdí, že NATO se připravuje na válku, že chtějí svrhnout Putina, že jde o test na rychlou válku.
Mimochodem, říká se, že Rusové zbrojí, militarizují, ale nedodáváme, že zbrojní rozpočty Ruské federace se blíží k 15 procentům zbrojních výdajů Spojených států. Rusko má rychlejší tempo vojenských výdajů, ale stále je to 15 procent amerických výdajů.
Psali jsme:
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Stručné informace týkající se tohoto konfliktu aktualizované ČTK několikrát do hodiny naleznete na této stránce. Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Daniela Černá
