Lidé se dozvědí, jak nebezpečný a prohnilý systém tu je. Markéta Šichtařová promlouvá o liberálně levicovém náboženství a dokládá jej děsivým příkladem s ministryní Marksovou

21.10.2018 16:42

INVENTURA MARKÉTY ŠICHTAŘOVÉ Už delší čas nelze nevidět, že společnost je rozpolcená a dělicí čára je ostře narýsovaná. Na jedné straně jsou tu multikulturalismus, neomarxismus, pozitivní diskriminace menšin, rostoucí rasismus vůči bělochům, militantní feminismus, který v rámci #MeToo zrušil presumpci neviny, doktrína fluidního genderismu, pokus o rozmetání národních států i rodinných vazeb. Na druhé straně tu je uznávání národů, uznávání rodin, uznávání sexuální odlišnosti, uznávání osobní zodpovědnosti. A tyhle dva koncepty jsou stále víc nesmiřitelné, tvrdí Markéta Šichtařová, která se pokusila přispět k tomu, aby se veřejnost dozvěděla, jak nebezpečný a prohnilý systém tu je.

Lidé se dozvědí, jak nebezpečný a prohnilý systém tu je. Markéta Šichtařová promlouvá o liberálně levicovém náboženství a dokládá jej děsivým příkladem s ministryní Marksovou
Foto: Hans Štembera
Popisek: Ekonomka Markéta Šichtařová

Většina zemí Evropské unie zaznamenala v září u automobilového průmyslu dvouciferný procentní pokles včetně pěti hlavních trhů. Prodej v Německu se snížil o 30,5 procenta, ve Francii o 12,5 procenta a v Itálii o více než 25 procent. Ve Španělsku se prodej propadl o 17 procent a v Británii o 20,5 procenta. Jsou automobilový průmysl a ekonomiky na něm závislé v ohrožení?

Anketa

Je dobře, že se v roce 1918 rozpadlo Rakousko-Uhersko?

56%
44%
hlasovalo: 10419 lidí

Na to jsou dva úhly pohledu, přičemž se vzájemně doplňují. Za prvé automobilový průmysl je v ohrožení jednoduše cyklicky. Výrobě a prodeji aut svědčí konjunktura a nesvědčí recese. Takže v okamžiku, kdy evropský hospodářský růst zpomaluje, logicky a nutně musí docházet i ke zpomalování tempa růstu automobilové produkce. Zachránit by to mohl export do Číny, ale stejně toto zpomalení bude znát.

Za druhé jsou tady snahy omezovat emise. Zatímco původně Evropská komise chtěla, aby měla auta v roce 2030 o 30 procent nižší emise než v roce 2021, europoslanci návrh přitvrdili a automobilky mají snížit emise hned o 40 procent. A ministři životního prostředí členských zemí EU poté v Lucemburku posvětili „kompromis“ ve výši 35 procent.

To je ale za současné úrovně technologie fyzikální nesmysl. Pokud by mělo být tohoto cíle skutečně dosaženo, musela by se technologie změnit tak razantně, že by drasticky zdražila. A byla by pak pro drtivou většinu spotřebitelů nedostupná. Přesně to byl také princip dieselgate – automobilky byly nuceny vybrat si mezi fyzikálně nemožným a mezi nehorázně drahým, a tedy neprodejným, takže si zvolily to třetí, totiž podvádět.

Mnozí politici chápou, že to je ekonomická pohroma pro země, které auta vyrábějí. Ale ten zbytek to buď nechápe, nebo jim to je jedno. Zelení jak ze zemí, kde se auta nevyrábějí, tak i ze zemí, kde se vyrábějí, stále nejsou s to pochopit, že to je pohroma nejen pro automobilový průmysl několika zemí, ale obecně i pro celou Evropu. A už se to skutečně projevuje na posledních statistikách zejména z německé výroby.

Je velký nedostatek pracovních sil v Česku nejrozumněji řešitelný tím, co požaduje Hospodářská komora, když usiluje o zvýšení kvót pro příchod pracovníků z Ukrajiny na 40 tisíc ročně, zatímco dosavadní limit je 20 tisíc?

Problém s chybějícími pracovníky není systémový, míněno dlouhodobý, je tedy nekoncepční řešit ho změnou legislativy. Problém s chybějícími silami je cyklický, je důsledkem přehřátí české ekonomiky. Jenomže ekonomika už zpomaluje, což znamená, že s odstupem pár měsíců se to propíše i na trh práce, kde najednou přestane být pociťován takový nedostatek pracovních sil a vzroste nezaměstnanost. Kdybychom nyní účelově měnili legislativu a začali sem zběsile navážet pracovníky ze zahraničí, za rok bychom nevěděli, kam s nimi. Přebývali by tu.

Ale pozor, abychom si rozuměli: konkrétně v případě ukrajinských pracovníků, ale i lidí z jiných osvědčených evropských i asijských ekonomik nemám nejmenší problém s tím, aby volně na český trh přicházeli a aby na ně nebyly vůbec žádné kvóty. To, co jsem řekla, tedy není možné chápat jako nějaký tlak za kvóty, naopak bych je úplně uvolnila. Tito lidé totiž nikterak domácí obyvatele nevytěsňují z trhu práce, spíš české pracovníky doplňují: jsou totiž ochotni vykonávat i práci, o kterou mezi Čechy není zájem. Tedy jediné, co chci říct, je: Nepanikařme a nečiňme nic unáhleného jen proto, že právě teď je málo pracovních sil, to se spraví brzy „samo“. A současně dovolme libovolnému počtu zahraničních pracovníků, kteří sem přicházejí nikoliv jako migranti, ale jako sezónní pracovníci, aby přicházeli dál – českým firmám to pomůže.

Podle průzkumu Eurobarometru, který zjišťuje názory veřejnosti na Evropskou unii napříč celou evropskou osmadvacítkou, považuje více než 62 procent Evropanů členství své země v EU za přínosné. Je to vůbec nejlepší výsledek za posledních 25 let. Češi patří k těm nejvíce euroskeptickým, ale i mezi nimi od loňského roku přibylo deset procent těch, kteří věří, že naše členství je pozitivní a má přínosy. Dá se souhlasit s interpretací, že jako odstrašující příklad zafungoval odchod Velké Británie z EU?

Osobně s takovou interpretací nesouhlasím. Připadá mi příliš účelová. Za prvé kdyby skutečně Brexit tolik děsil, odpovědi by spíš zněly v tom smyslu, že členství třeba ani nemusí být pozitivní, ale odchod z EU je ještě horší variantou… Tedy neovlivnilo by to vnímání PŘÍNOSŮ EU, spíš by to ovlivnilo obavy z OPUŠTĚNÍ Evropské unie. Za druhé si troufám tvrdit, že pro většinu Čechů je Brexit poněkud neuchopitelný, většina spíš neví, co si o něm myslet, natož aby tak detailně sledovala jeho technikálie… Tudíž mám intenzivní dojem, že tady se přání otců průzkumu stalo jejich myšlenkou, když se pokoušeli závěry interpretovat.

Osobně bych sáhla k vysvětlení primitivnějšímu podle hesla za vším hledej peníze: Aktuálně se ekonomice velmi daří. Lidé mají víc práce než dřív, jejich platy rostou. Tudíž se necítí ekonomicky ve stresu. Tudíž jsou víc než dřív spojeni se svou ekonomickou situací – tak proč by na současný stav, jehož součástí je i členství v EU, nadávali?

To se změní, až jednoho dne přijde recese. Lidé ztratí práci, mnozí nebudou schopni splácet dluhy, stres vzroste. A lidé pak začnou hledat viníka. Tu ho najdou ve vládě, tu zase v EU – jedno, zda za to skutečně bude moci. Takže podpora Evropské unie zase poklesne, ačkoliv nutno dodat, že konkrétně v tomhle bude EU spíš nevinně…

Co si myslíte o prohlášení šéfa Evropské centrální banky Maria Draghiho, že je ohrožena nezávislost centrálních bank po celém světě vládami, které požadují různá podpůrná opatření od zrušení dluhů po nákupy dluhopisů a nízké úrokové sazby? Co by to znamenalo, kdyby centrální banky o svou nezávislost přišly?

Draghi má pravdu a já bych to řekla ještě tvrději. Centrální banky už svou nezávislost do značné míry ztratily. Ne sice ve smyslu změny legislativy, ale tím, že do jejich čela v posledním, řekněme, desetiletí přestali být jmenováni odborníci-ekonomové a finančníci, nýbrž místa v centrálních bankách se začala rozdávat coby trafiky politikům, které je třeba odklidit. Mezi námi, od Draghiho to zní dost pikantně, jelikož on je právě jedním z takových typických politických trafikantů.

Tím se ovšem centrální banky staly z odborných institucí spíš institucemi politickými a nutno dodat, že v mnoha zemích do značné míry ztrácejí kredit u veřejnosti odborné i laické. Není se co divit, když také v posledních patnácti letech sekají měnově-politickou chybu na chybu. Mezi nejzářnějšími příklady mohu jmenovat třeba fakt, že jsem přesvědčená, že hlavním hybatelem krize v roce 2008 byl americký Fed. Kdyby neudělal sérii tragických chyb, nikdy by nedošlo k takovému přebujení hypotečního trhu v USA a nikdy by se nezrodila tak hluboká a systémová krize. A v příkladech bychom mohli pokračovat.

V médiích se přetřásají adepti na nového předsedu Senátu. Jeden z nich, Jaroslav Kubera, se svěřil, že odpůrci jeho zvolení mu mimo jiné vyčítají, že je malého vzrůstu a málo důstojný. Co si myslíte o demokracii v podání hnutí STAN a lidovců, kteří by ODS v případě, že by měla nejpočetnější senátorský klub, přiznali nárok na obsazení funkce předsedy, jen by to nesměl být právě Jaroslav Kubera?

Nevidím nejmenší důvod, proč by předsedou neměl být právě pan Kubera, ostatně zrovna u něj mám dojem, že by mu ta funkce hodně slušela, a ráda bych ho jako předsedu viděla.

Opravdu nevím, zda ta hláška o malém vzrůstu byla bonmotem, nebo zda ji někdy někdo vyslovil vážně míněnou, ale mohu k tomu říct tohle: Můj manžel je taky nevelkého vzrůstu. A občas to komentuje slovy, že kdysi mu to vadilo, dneska je za to rád. Je za to prý rád proto, že je to jakýsi test „opravdovosti“ jeho okolí. Když si žena vyhlédne muže – či naopak – kvůli fyzické kráse, takový vztah má zaděláno na to, aby se s věkem rozpadl. O opravdovosti citů to mnoho neříká. Když se ale partneři naleznou navzdory nějakému fyzickému hendikepu, nemluvě o takové prkotině jako vzrůst, pak to mnohem spíš svědčí o ryzosti. Dá se to i otočit. Fyzická stránka je příjemné zpestření, ale ten, po koho je fyzická stránka až příliš podstatná, je nedůvěryhodnou povrchní osobou.

Ve čtvrtek jste křtila svou novou knihu Ukradený syn. Co vás vedlo k tomu, že jste se od převážně ekonomických témat takto odchýlila? Ale jak by si měl stát počínat, aby dítě co nejlépe ochránil, když jen předloni bylo zjištěno téměř devět a půl tisíce případů týraných dětí?

Vezmu to od konce. Narážíte na statistiku, která nedávno prošuměla mediálním prostorem. Jeho hlavní poselství zní, že počet případů týrání ostře narůstá. Mají to doložit data: V roce 2005 bylo odhaleno 813 případů, v roce 2015 už 9 433 případů a od té doby se počet odhalených případů víceméně drží. To máme nárůst na 3 014 procent „původního“ stavu.

Což je očividná pitomost. Je pitomost nárůst zločinnosti na dětech o 2 914 procent. Samozřejmě že čísla musejí být ukrutně účelově ohnutá. Za prvé je vysoce pravděpodobné, že údaj vznikl zhruba tou metodou, že kupříkladu do jedné rodiny sociálka přichází padesátkrát za rok na kontrolu, pokaždé „najde“ nějaký „delikt“ – typu dítě si hraje s genderově nekorektní hračkou – a máme tu zářez ve statistice. Nicméně článek vzbuzuje mezi řádky dojem, jako by šlo o počet dětí na populaci. (Pro statistiky: incidence = 10 procent, prevalence mnohem menší, neznámo jaká.)

Za druhé z principu věci je celkem jisté, že skutečně týraných dětí je pořád stejně, akorát se zcela změnil metr. Prudce vzrostl počet politicky nekorektních, a tedy systému nepohodlných rodičů! A to je ten hlavní problém.

A proč jsem se ve své poslední knize odchýlila od převážně ekonomických témat? Všechno začalo u kauzy ukradených norských dětí Evy Michalákové. Kauza byla u nás mohutně medializována. Já se přitom jen šťastnou shodou okolností osobně znala s lidmi, kteří se v ní usilovně angažovali a Evě Michalákové pomáhali. Díky tomu jsem s překvapením sledovala, jak se kauza rozběhla po dvou různých kolejích.

Na jedné straně byli lidé, kteří byli osobně ve styku s Michalákovou, znali její kauzu do detailů a snažili se jí nezištně pomoci například po právní stránce. Na druhé straně byla určitá – menší – skupina novinářů, kteří se kauzy chytili z úplně opačné strany a začali o ní šířit nepravdy. Kdybych byla prostým čtenářem jejich článků, Michalákovou bych nutně musela odsoudit a získala bych dojem, že si odebrání dětí zasloužila. Jenomže já měla informace z druhé strany a věděla jsem, že realita je jiná. A co víc, věděla jsem dokonce, jaké konkrétní a snadno odhalitelné logické chyby ti kteří novináři při interpretaci některých dokumentů udělali, čím se nechali napálit.

Toto zjištění mnou hrozivě otřáslo. A přimělo mě věnovat této kauze ještě víc pozornosti. Pořád jsem ale zůstávala pasivně stranou a jen celou kauzu zpovzdálí sledovala. Měla jsem dojem, že jako ekonomka do toho nemám co mluvit, že to je spíš případ pro advokáty a politiky. Pak ale přišel druhý zlom:

Jednou jsem v přátelském duchu mluvila s jedním vrcholovým politikem. A když jsme probrali ekonomické otázky, otázala jsem ho: „Proč se vlastně vy ve vaší vládní straně víc nevěnujete kauze ukradených kluků Michalákových?“ Odpověď mě upřímně šokovala. Zněla: „Ale my se tomu chtěli věnovat. Zeptali jsme se ministryně práce a sociálních věcí Marksové, co si o tom případu máme myslet, a bylo nám řečeno, že ministryně prý zná spis Michalákové a že se v něm uvádějí tak hrozné věci, že by kluci byli odebráni i u nás. Tak jsme to nechali plavat.“ Ta dobrosrdečně míněná odpověď mě doslovně šokovala. Já totiž na základě svých velmi dobrých informací VĚDĚLA, že to je, jemně řečeno, hodně kreativní výklad reality. Ministryně totiž spis v realitě rozhodně NEVIDĚLA. Ve skutečnosti se nechala napálit propagandou norské sociálky Barnavernet stejně jako jistá část českých novinářů, za „spis“ omylem považovala výplody norské sociálky a skoro nic o případu nevěděla.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že se tu děje něco moc nebezpečného. Tak nepolitická věc, jako je boj o ukradené děti, byla zpolitizována. Už delší čas nelze nevidět, že společnost je rozpolcená a dělicí čára je ostře narýsovaná. Na jedné straně jsou tu multikulturalismus, neomarxismus, pozitivní diskriminace menšin, rostoucí rasismus vůči bělochům, militantní feminismus, který v rámci #MeToo zrušil presumpci neviny, doktrína fluidního genderismu, pokus o rozmetání národních států i rodinných vazeb. Na druhé straně tu jsou uznávání národů, uznávání rodin, uznávání sexuální odlišnosti, uznávání osobní zodpovědnosti. A tyhle dva koncepty jsou stále víc nesmiřitelné a právě v kauze Michalákových se dokonale vybarvily.

Došlo mi, že v jádru všeho jde vlastně o to, že část lidí má strach, že kdyby se náhodou ukázalo, že právo je na straně Evy Michalákové a jejích dětí, vlastně by to byl přímý útok na celé současné liberálně levicové náboženství. Proti tomu stojí lidé, kteří se snaží Evě Michalákové pomoci a v širších souvislostech se vlastně snaží zabránit příchodu tohoto „pokrokářského levicového liberalismu“ i k nám. Tady už jsou úplně přehlíženy argumenty a fakta, protože jako každé náboženství ani levicový liberalismus fakta ke své víře nepotřebuje. A v osobách, jako jsou právě Marksová i mnozí další politici, toto nové náboženství strká jak Jezinky prsty až k nám.

Když mi tohle došlo, začala jsem cítit, že už víc nechci zůstávat pasivně stranou. A právě v tu chvíli došlo ke třetímu zlomu: Oslovila mě hlavní hrdinkou mé knihy Ukradený syn. A vzhledem k mému rozpoložení její příběh padl na úrodnou půdu. Její případ totiž byl tak fascinující, tak strhující, tak kafkovsky absurdní, že prostě nešlo se do něj neponořit. S jistou dávkou cynismu by se dalo říci: Materiál snů pro investigativního novináře.

Od doby, kdy knihy vyšla, také jednoznačně převažují naprosto užaslé reakce typu: „Jak je něco takového vůbec možné?“ „Jak se to mohlo stát?“ „To je schíza!“ „Neuvěřitelné!“ „Nepochopitelné!“ „Fascinující!“… a podobně. Tyhle silně emotivní a užaslé reakce mě utvrzují v tom, že je moc dobře, že se kniha dostala na veřejnost, že se veřejnost dozví, jak nebezpečný a prohnilý systém tu je a že v jeho pasti může uváznout téměř každý. Jen zdaleka ne každý si to až dosud uvědomoval.

Když se noční můra stane skutečností: Vinou zvůle státních institucí je i dnes možné, aby se člověk dostal do institucionální pasti, z níž není úniku. Toto je biografický a investigativní příběh ženy, kterou „rozvinutý stát“ kvůli své aroganci téměř zničil. Víc než rok byla na základě vykonstruovaných obvinění držena proti své vůli v blázinci. A když nakonec byl podvod odhalen a žena musela být propuštěna, zaplatila cenu nejvyšší: zkorumpované úřady jí v době, kdy byla na základě podvodu zavřená v psychiatrické léčebně, odebraly dítě…

– OBJEDNAT za zvýhodněnou cenu ZDE.

 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jiří Hroník

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Dluh 1 000 000 000 000 eur, německá past eurozóny. Expert na EU ukazuje, k čemu potichu dochází

19:53 Dluh 1 000 000 000 000 eur, německá past eurozóny. Expert na EU ukazuje, k čemu potichu dochází

ROZHOVOR Třetina Britů je ochotna přistoupit na tvrdý brexit, protože dění kolem něj považují za pon…