V končícím roce se klíčovým tématem stala migrační vlna, která názorově rozdělila členské země Evropské unie a polarizovala i českou společnost. Máte, jako řeckokatolický kněz, více pochopení pro ty, kdo se obávají o budoucnost svou, svých dětí a své země, nebo naopak pro ty, kteří jsou nadšením bez sebe, že Evropu přicházejí ve statisících obohatit kulturně i nábožensky zcela odlišně založení lidé?

V první řadě si nenamlouvejme, že Evropa je v náboženském smyslu ještě křesťanská. Dávno už není. To, že tu a tam v ní žije nějaký křesťan, nedává ještě kontinentu jeho charakter. Evropa však není ani ateistická. Je posedlá pohanskou idolatrií. Ta může být fundamentalistickým islamistům větším trnem v oku než křesťan nebo ateista. Ve druhé řadě si uvědomme, že se ve společnosti nic neděje náhodou, ale všechno má své souvislosti.

Jednomu mému příteli stál už roky před jeho domem nepojízdný vrak starého automobilu. Odjet nemohl, opravit se nedal a přítel se mi jednou přiznal, že by byl rád, kdyby mu ho někdo ukradl. Nevěděl si s ním totiž rady. Občas mne napadne až fantasmagorická myšlenka, že se do podobné situace (jako můj přítel) dostala evropská politická elita. V jistém smyslu se náš kontinent stal kulturním, morálním a duchovním vrakem. Prodat se nemůže, opravit ho neumí, budiž nám tedy někým ukraden. Snad si s ním ten zloděj bude vědět rady.

Více než čtyřicet let se věnuji psychiatrii a setkávám se s lidmi, kteří trpí strachem, jiní trpí tupou euforií. Všimněme si, že bezmocní občané mají z oné krádeže strach, mocní tohoto světa a jimi infikované skupiny nad stěhováním národů euforicky jásají. Povětšinou tupě.