Donald Trump po celou dobu kampaně zdůrazňoval, že chce změnit obchodní vztahy mezi USA a Čínou. V jaké pozici nyní Amerika a Čína vzájemně jsou? Jak horké je to s odlivem pracovních míst v průmyslu do Číny a se zadlužením USA vůči Číne? Kdo vlastně koho potřebuje víc a jak se jedna strana může obejít bez toho, co jí poskytuje strana druhá?
Pro politiky typu Trumpa je charakteristické, že si vyberou určitý typ konfliktu typického pro současnou fázi kapitalismu a převedou ji na úroveň mezi zeměmi, tedy: ta zlá Čína nás ničí. Ve skutečnosti se Čína prostě chová tak, aby v globalizovaném kapitalismu, který si sama rozhodně nevymyslela, přežila a obstála v něm.
Spojené státy mají s Čínou dlouhodobý deficit obchodní bilance, Čína patří také spolu s Japonskem k významným zahraničním americkým věřitelům. Ale naopak americké firmy profitují ze svého angažmá v Číně, plus nelze opomenout, že levné čínské zboží uměle pomáhá udržovat kupní sílu amerických pracujících, z nichž velká část je dlouhodobě v pasti mzdové stagnace.
Americké firmy navíc nepřesouvaly výrobu „jen“ do Číny, ale i do dalších míst, počínaje Mexikem a konče dalšími zeměmi jihovýchodní Asie. Je to jeden z projevů globalizace, a jak se nyní zřetelně ukazuje, přínosy z takovéto aktivity jsou extrémně koncentrovány u horního 1 %, zatímco ostatní žijí ve stále větší nejistotě a závisejí na potravinových poukázkách.
Ve Spojených státech v poslední době pozorujeme jiný trend – a to je návrat amerických firem do USA. Jenže to není z patriotických důvodů, ale prostě proto, že přecházejí na plně automatizovanou výrobu, v jejímž případě už levná pracovní síla v Číně či Kambodži přestává hrát roli. Obě dvě strany, Čína i USA si za ty roky vytvořily takový kvazi paraziticko-symbiotický stav, který do značné míry vytvářel osu globalizace, a Brzezinski dokonce doporučoval, aby se pro USA hlavním formátem stala tzv. G2.
Současná vzájemná závislost se samozřejmě může začít zeslabovat: v takovém případě se dá očekávat posilování čínských struktur, jako je Asijská investiční a infrastrukturní banka, či rozvoj Hedvábné stezky a větší orientace na domácí poptávku z čínské strany – vše se již děje. Spojené státy měly prozatím politiku zadržování Číny, tj. vytváření nestability v čínském okolí, plus „obklíčení“ Číny členskými státy Transpacifické dohody – která ale zřejmě nebude realizována. A navíc se jim vymkly z rukou Filipíny… Oslabování vztahů s Čínou by mohlo dále posílit čínské aspirace směrem k Rusku a k projektu Hedvábné stezky.
Psali jsme:
O co vlastne Trumpovi jde? O omezení importu do Číny, o změnu nastavení obchodních dohod? O zrušení dohody TPP? Pokud jde o Čínu, jak by ony restrikce vůbec mohl prosadit? Jsou zde nějaká pravidla a Čína by jistě odpověděla. Je vůbec představitelná obchodní válka mezi USA a Čínou a dopady, které by měla?
Trumpovi jde o „America First“, tj. o nastavení takového stavu, kdy Spojené státy budou profitovat ze světové ekonomiky. Přičemž se opomíná, že globalizace je víceméně americký projekt, ale jak se ukázalo s bumerangovým efektem závodu ke dnu pro běžné Američany. Trump bezesporu může odmítnout dohody typu TPP či renegociovat NAFTA (Severoamerická zóna volného obchodu), což jen tak mimochodem chtěl již Barack Obama. Ale nějak k tomu nedošlo a místo toho se pustil do vyjednávání dohody transpacifické a transatlantické. Tyto dohody zřejmě nebudou realizovány. USA jsou členy WTO, takže se prozatím budou snažit ukázat, že Čína manipuluje svou měnu – což je pravda jen částečně a navíc – k čemu jinému je takové kvantitativní uvolňování než k oslabení měny? Němci by o euru mohli vyprávět…
Těžko říci, jestli by došlo i na obchodní války, ale může být urychlen proces deglobalizace, který už zřejmě po roce 2008 probíhá. Minimálně dynamika mezinárodního obchodu oslabuje, což ale může mít i ony výše uvedené technologické důvody. Proč vyrábět na třech kontinentech, když přejdu na automatizaci a můžu vše vyrobit doma – ovšem budu k tomu potřebovat jen zlomek pracovníků.
Do jaké míry vlastně nejen Čína, ale i jiné asijské státy či Mexiko stojí za tou bolestí, která vehnala Trumpovi do náruče mnoho zchudlých amerických voličů ze strádajících průmyslových oblastí? Jsou „v loji“ skutečně díky přesouvání průmyslových pracovních míst do zahraničí? Je vůbec férové hýčkat jejich naději, že zase budou mít pořádnou práci, v situaci, kdy robotizace průmyslu vyžaduje méně a méně lidských rukou? Co těm lidem vlastně Trump bude moci reálně splnit, i když nakrásně zavede ochranářská opatření?
Jak už jsem uvedla, ta hlavní vina není na Mexiku, ale prostě na povaze neoliberální globalizace, která závod ke dnu nastartovala. Problém je v tom, že jednak bývalé americké „elity“ prosazovaly volný obchod hlava nehlava a vůbec nebraly v úvahu, že volný obchod prostě automaticky nevytváří pracovní místa, ba co víc, že je může velkolepě ničit. Protože to je ona „specializace a efektivita“, kterou volný obchod přináší. Na Detroit a další místa se prostě politici vykašlali, a tady jsou pak ty důsledky. Pokud země ztratí průmyslovou páteř, tj. projde jako USA masivní deindustrializací, pak hrozí, že se rozloží na služby s vysokou přidanou hodnotou (třeba finančnictví) a pak na prekarizovanou práci, ze které se nejde uživit. Jak chybí páteř, začne se to rozjíždět, což se projeví samozřejmě i na nerovnosti. USA mají navíc velice slabý sociální systém, takže není divu, že hněv občanů se nakonec projevil.
Návrat průmyslu do USA je tedy požadavek reflektující spolehlivý hněv amerických pracovníků, ale těžko přinese efekt, který si od něj Trump slibuje, a to právě v kontextu nástupu automatizace, která je v USA – jako v nejvyspělejší zemi – samozřejmě rapidní. Je to takový pokus o návrat do 70. let minulého století včetně těch úvah konkurovat si nízkými daněmi. Ale ono se nejde vrátit o dekády zpět.
Čistě teoreticky: Řekněme, že Číně by se Trumpova linie nelíbila a protestovala by. Což kdyby nová vláda USA začala působit na Čínu vojenským tlakem? Zvyšováním vojenské přítomnosti v Tichomoří a jejím přímém okolí, umísťováním základen v okolních státech, poštváváním sousedů proti Číně… Zkrátka začala by Číně dělat to, co Obamova administrativa dělala vůči Rusku. Fungoval by na Čínu takový tlak? Ublížilo by Číňanům, kdyby museli sypat víc peněz do armády? Vynutil by si Trump tak na Číně poslušnost?
To už se ale děje nyní! Tlak v Tichomoří přece již delší dobu probíhá, jen teď „hru“ začaly kazit Filipíny. A spolu s tím také Čína navyšuje svůj vojenský rozpočet. To je hra s ohněm, jen by se ohnisko přelilo třeba z Ruska do Číny. Představa, že by si Trump „vynutil poslušnost“ na Číně, je zcela mimo realitu, ale je možné, že někteří blázni jak od republikánů, tak demokratů takto uvažují a že je jim bližší vojenská konfrontace než diplomatické řešení sporů.
Vůbec, hovoříme-li o zavádění ochranářských opatření v USA… To zní jako ze sci-fi filmu. Poslední desítky let se mělo za to, že „globalizace“ všem prospívá a úplně nejvíc Americe. Budou obchodní bariéry a vysoké celní tarify prostředkem, jak se bránit konkurenci levnější pracovní síly? A může to vlastně dlouhodobě fungovat? Jedna věc je „lokalizace“ ekonomiky, druhá věc je ale již zmíněná nepotřebnost lidských rukou…
Zavádění protekcionistických opatření je vskutku trošku snahou „otočit kolem času zpět“ – já tomu velmi dobře rozumím, protože rizika zcela volného obchodu (ale hlavně volného pohybu kapitálu) jsou již dobře známa. Lokalizaci si spíše vynutí technologické změny – od automatizace po rozvoj 3D tisku, ale i tak je velmi pravděpodobné, že bude muset dojít k razantní změně fungování trhu práce a odměny za práci – tj. i redefinovat, co vlastně práce je (protože práce a zaměstnání není totéž a stále intenzivněji se to projevuje). Jenže tento styl progresivních politik bych čekala u Sanderse, ale ne u Trumpa. Ten mi skutečně přijde okouzlený 80. léty, politikou snižování daní.
Jak se vlastně žije těm obyčejným Američanům např. z Pensylvánie či Ohia nebo i odjinud? Jan Keller popsal jejich situaci tak, že sice mají práci, ale ta práce např. v McDonaldu jim generuje 1/3 toho, co dříve vydělávali třeba v automobilce. Jak je to s tou prací, s pracovními úvazky, s pracující chudobou, s potravinovými poukázkami? Milovníci USA tvrdí, že je tam pětiprocentní nezaměstnanost, takže se vlastně nic neděje…
Nežije se jim dobře, a proto také hlasovali pro Trumpa a Sanders oslovil tak obrovské množství mladých voličů. Spojené státy dlouhodobě trpí prekarizovanou prací, vysokým počtem nedobrovolných částečných úvazků či vyčleněním z trhu práce, což pak „koriguje“ tu na první pohled optimistickou míru nezaměstnanosti. Ta už dnes, ve světě pracující chudoby, vypovídá čím dál méně o tom, jak se lidem opravdu žije. Ty doby, kdy se z práce muselo dát uživit, už jsou pryč.
Dobře je to vidět na klesající míře participace na trhu práce v USA – stále více lidí je „mimo“, a to i mimo statistiku. Asi 44 milionů Američanů pobírá potravinové poukázky. Důležitá je i vysoká nerovnost, hodně vysoká i na tradičně méně sociálně orientované USA, a také to, že lidem dochází, že ten „koncept selfmademana“, tedy ona sociální mobilita, je prostě jen mýtus a že je podstatně větší šance, že pokud se v USA narodíte jako chudý, zůstanete chudý.
Říkat, že „nic neděje“, může jen ten, kdo skutečně skálopevně věří establishmentu – kdyby tomu tak bylo, tak lidé jako Trump nikdy nemohou uspět.
Trump naznačil, že podpoří obrovské stavební investice v oblasti infrastruktury. Bude fungovat hraní si na druhého F. D. Roosevelta? Kde se na to vezmou peníze? Může FED tisknout další dolary? A mimochodem, když se vrátíme k té zaměstnanosti, někteří experti tvrdí, ze práci v USA vlastně tedy všichni mají, takže ty mosty, letiště a silnice nebude mít kdo stavět. Kromě imigrantů, které DJT nechce… Nebo takové projekty společně s navráceným průmyslem dají Američanům lepší pracovní místa, než v tom Wall Martu nebo v „mekáči“?
Velké investice slibovala i Hillary Clintonová, přičemž ani u ní nebylo zcela jasné, jak chce takovýto projekt financovat (i když se uváděly např. vyšší daně pro nejmajetnější skupiny). O tom, že USA zoufale potřebují modernizovat selhávající infrastrukturu, už skoro nikdo nepochybuje, a bezesporu by takovou práci ocenili mnozí ti s prekarizovanými úvazky, kteří dnes pracují 70 hodin týdně a nemohou se z toho uživit. Takovéto projekty by mohly být významným impulzem pro americkou ekonomiku i společnost.
Co dohoda TTIP, je nástupem Trumpa už navždy u ledu? Můžeme se naopak dočkat toho, že ochranářská opatření zaměří Trump i na Evropu, čili na nás?
Trump kriticky zmiňoval hlavně dohodu NAFTA a pak TPP, tedy transpacifickou. TTIP není v této fázi vyjednávání, takže nebyla uváděna. Pokud by se Trump držel své linie odmítání tohoto typu dohod jako nevýhodných pro USA, tak TTIP také musí odmítnout. Ovšem může třeba vnímat EU jako partnera jiného typu než země Pacifiku. To prozatím nevíme.
Poslední otázka se týká faktoru Wall Street. Je americký finanční systém stabilní, nebo se zase přifukuje nějaká bublina? Trump chce uvolnit jeho regulace, nebude z toho problém? A mimochodem, budou mít jak Wall Street, tak dolar i nadále takovou důvěru světových investorů? Co může Trump udělat pro to, aby se ani nepřiblížily jeho sesypání, což by byla katastrofa.
Finanční systém, vzhledem k politice kvantitativního uvolňování, v řadě zemí záporných úrokových sazeb, nemluvě o nedostatečné regulaci kapitálových toků, těžko může být stabilní. Trump se hlásí k deregulaci (to je zase takové deja vu Reagana), ale nevím, jak by se např. ve finančním sektoru projevila. Prozatím hodně hovořil o energetice. Důvěra v americký dolar je ovšem pro americkou ekonomiku klíčová, ale může být významněji ohrožena až tehdy, když se objeví dostatečně zajímavá náhrada – pokud tedy neuvažujeme přímo o tom, že dojde ke kolapsu, resp. omezení finančně kapitálových operací, což se jistě stát může. Trump může navýšit již nyní značnou dynamiku systému a možná i nechtěně otevřít nové cesty vývoje.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Martin Huml
