Nový ministr financí Ivan Pilný těsně před nástupem do funkce v rozhovoru pro deník Právo prohlásil, že důchodový systém jednou zanikne, že si lidé budou muset na stáří našetřit, nebo budou muset i v důchodovém věku pracovat, přičemž jako jednu z možností zmínil sekání trávy v parku. Máte na udržitelnost penzijního systému podobný názor?
Mám názor přesně opačný, a sice proto, že se penzijním systémem profesně zabývám dvacet let od doby, kdy jsem v roce 1994 dělal ředitele penzijního fondu. Doteď jsem členem důchodové komise profesora Potůčka, takže mám situaci v důchodovém systému v horizontu příštích čtyřiceti, padesáti let poměrně dobře zmapovanou. Proto vím, že pokud nedojde k závratnému nástupu digitalizace, která by znamenala vyloučení jednoho, dvou až tří milionů osob z pracovní činnosti do polohy nezaměstnatelných, tak důchodový systém nemá důvod se hroutit. A řeči pana kolegy Pilného považuji za – jemně řečeno – ne profesionální, protože k tvrzení, které uvedl, nemá žádné argumenty.
Ivan Pilný v té souvislosti poznamenal, že už na důchody jeho dětí nebude. Vzhledem k tomu, že už jsou střední generací, tak by ta doba nebyla příliš vzdálená a za patnáct, dvacet let by byli lidé bez důchodu. Přestože slova o neudržitelnosti penzijního systému odmítáte, jaké vidíte jeho slabiny?
Nikdo nemůže popřít, že dnešní systém je deformován v tom smyslu, že uvaluje extrémně vysokou zátěž na zaměstnance a zaměstnavatele a má neodůvodnitelně nízké nároky na odvody osob samostatně výdělečně činných. Důvody k tomu jsou velmi prozaické. Po devadesátém roce to bylo obecně chápáno jako nepřímá podpora živnostníkům, jako kompenzace toho, že před rokem 89 byla česká struktura hospodářství extrémně vychýlena ve prospěch státního sektoru s minimem družstevního sektoru a prakticky žádným privátním sektorem. V tom jsme byli anomálií i v rámci RVHP. Všude, v Polsku, východním Německu, v Rusku, měli poměrně silný privátní sektor, který u nás nebyl. U nás se to hnalo ode zdi ke zdi, byly znárodněny všechny komunály, maximálně tu bylo pár umělců na volné noze. Takže po roce 89 se řeklo, že uděláme velkorysé gesto a na několik let živnostníkům ulevíme i na odvodech na sociální a zdravotní pojištění.
Ale v té době byly živnostníků řádově desítky tisíc, mezitím to nabobtnalo tak – je otázka, jestli to vezmeme na plný úvazek, nebo v kombinaci zaměstnanec a OSVČ, jako jsem třeba já – že dnes je těch lidí zhruba tři čtvrtě milionu. Je to největší politická síla v zemi, i když ti lidé nemají stranickou legitimaci a žádná politická strana nemá dost odvahy říci: „Přátelé, doba přechodného zvýhodnění už dávno minula, z hrušky dolů, pojďme narovnat vaše odvody na sociální a zdravotní pojištění s odvody, které platí zaměstnanci, potažmo firmy.“ Možná si vzpomínáte, co řekl ministr Mládek na předposledním sjezdu sociální demokracie v Ostravě: „Náš systém je deformován tím, že OSVČ parazitují na sociálním a zdravotním pojištění.“ Tím měl na mysli to, co teď říkám, tedy extrémně nízké odvody a platby a naproti tomu zhruba stejně vysoké čerpání požitků jako u zaměstnanců.
Tím se dostáváme k často přetřásanému sporu o výhodách a nevýhodách zaměstnanců oproti OSVČ. Ale copak jsou ti druzí jen zvýhodňováni?
Tak dnes přibývá živnostníků, kteří mají nárok na odchod do důchodu, jsou v nějakém věku a s hrůzou zjišťují, že pokud byli v systému živnostníků delší dobu – deset, patnáct, nedejbože dvacet let – tak mají velmi nízký starobní důchod, zhruba někde na úrovni šest, osm tisíc a jsou velmi překvapeni, jaká je to lumpárna. Ale ne, oni málo platili. A dokonce na to, jak málo platili, je ten důchod ještě ohromně vysoký. Musím říct, že naše liberální pravice z počátku devadesátých let v čele s Klausem, Dybou či Kočárníkem namydlila živnostníkům schody, po kterých se sklouzli. Dnes jsou na dně a nemají šanci se z toho vyhrabat, protože v sedmdesáti letech už na žádné doplňkové spoření nemají čas. Ti živnostníci, kteří si včas nenaspořili dostatečné množství peněz, v řádu alespoň milion nebo dva, jsou odsouzeni dožít v chudobě, pokud se o ně nepostarají jejich děti. A to je náš důchodový systém.
Psali jsme:
Chtěl jsem se vás původně i zeptat v souvislosti s výrokem Ivana Pilného, co by mohly odbory udělat pro své členy, na něž se důchody za dvacet let už nedostanou. Ale podle vás se tedy k žádné podpoře chystat nemusí?
Tato otázka je irelevantní, nemá reálný základ. Ale abychom si rozuměli, není to tak černobílé, aby to ode mě nevypadalo jako lakování narůžovo. Samozřejmě se setkáváme s tím, že vlády této republiky bez ohledu na politické zabarvení v posledních padesáti, šedesáti letech totálně nezvládají se vyrovnat s informacemi demografů. Demografové poměrně přesně umí říct, jaká je věková struktura obyvatelstva podle mužů a žen, a vytvořit poměrně spolehlivé projekce na dalších deset, patnáct, dvacet i více let dopředu. Takže v době, kdy vrcholila poválečná demografická křivka, tak přišla silná propopulační opatření, mám na mysli to období po roce 73 včetně tak velkorysé akce, kdy stát včetně obcí a družstevní výstavby postavil ročně nějakých osmdesát až sto tisíc bytů, tedy včetně Slovenska, které se rozdávaly zadarmo, jak známo. Důsledkem byla ta obrovská populační vlna v sedmdesátých letech, přešla i do osmdesátých. Ale těm dětem – Husákovým dětem, jak se jim někdy říká – už se nenarodily děti, protože dospěly těsně po převratu a nové vlády udělaly všechno proto, aby rodiny ty děti neměly.
Čím především odradily tuto zmiňovanou generaci od zakládání rodin?
Například zrušily zápornou daň z obratu na dětské odívání, na plenky, na potraviny, zastavily státní bytovou výstavbu. Důsledkem je obrovská populační mezera. Tady se nenarodilo zhruba tři sta tisíc dětí, které by dnes mohly mít kolem dvaceti let. Nejsou tu, máme obrovský výpadek, a tudíž jak bude generace Husákových dětí po roce 2040 odcházet do penze, tak se potká s tím zubem v generačním výkyvu. Lidé, kteří by měli pracovat, ale budou v práci chybět, tudíž nebudou ani odvádět daně, čili Husákovy děti na to doplatí dvakrát. Jednak tím, že budou muset platit vysoké odvody, jakože už je platí, a za druhé tím, že budou mít nízké důchody. To je problém této demografické krize, ale není to v té poloze, jak říkal pan ministr, že by nebylo na důchody. To je příliš expresívní vyjádření. Myslím, že i když to tak řekl, tak to tak nemohl myslet, protože o jeho intelektu nemám pochyby.
Zůstanu ještě u starší generace. Četl jsem úvahu sociologa Daniela Prokopa o tom, že z lidí ve věku 50 až 69 let je s životní úrovní spokojena méně než polovina. Máte podobné poznatky o této věkové skupině i v rámci odborů? A když nejsou spokojeni se svou životní úrovní před důchodem, co teprve až v důchodu budou?
Tyto informace máme, ale nepocházejí z nějakých našich výzkumů a průzkumů, ale máme je z dostupných zdrojů, ze Statistického úřadu, z Univerzity Karlovy, jsou nám obecně známy i postoje důchodců. Ty průzkumy se provádějí pravidelně, neděláme je my, dělají je agentury. Je to tak, že průměrný náhradový poměr je nějakých 40 – 41 procent důchodu k hrubé mzdě, u čisté mzdy je to na nějakých padesáti pěti procentech. Samozřejmě když máte průměrnou mzdu 28 tisíc hrubého a pak důchod někde kolem 12 tisíc, tak nejásáte, protože jste si zvykli, že máte auto, platíte za parkování, benzín, platíte nájem, k stáru nabíhají člověku náklady na zdravotní obsluhu, sociální služby, léčení a tak dál. České důchody jsou obecně nízké, ale je to proto, že i mzdy jsou nízké, takže výpočtový základ je nízký a pak se ten cyklus uzavírá do kruhu, při nízkých platech nemohou být vysoké důchody.
Za jak významné přilepšení k důchodu lze považovat penzijní připojištění se státním příspěvkem, které tu funguje od roku 1993?
To se ukázalo jako dobrý projekt. Horší je realizace v tom smyslu, že si tento produkt sice pořídilo maximum přes pět milionů lidí, ale pro drtivou většinu z nich platí dva nepříznivé závěry. Jednak si uzavírali smlouvy příliš pozdě, někdy mezi čtyřicátým a padesátým rokem věku, přičemž si ho měli zavést mezi dvacátým a třicátým rokem. Mají tak zpoždění a toto dvacetileté zpoždění jim neumožňuje si naspořit dostatečně vysokou částku, z níž by mohli čerpat průběžně doživotní starobní důchod jako dodatkový důchod vedle státního. Druhý fatální závěr je v tom, že si měsíčně spoří příliš malou částku, než aby si mohli naspořit rozumně vysokou sumu do doby, kdy odcházejí v 63 až v 65 letech do důchodu. Průměrná úložka je dnes už asi šest set korun, ale dlouhodobě se pohybovala níž, a to na úrovni tří set, čtyř set, dokonce si pamatuji 250 korun, což bylo hanebně málo. Za tyto peníze žádný solidní důchodový účet nevytvoří.
Takže ze souběhu těchto dvou faktorů vyplývá, že u většiny o významné přilepšení jít nemůže. Dnes jsme se sice dostali na 400 miliard korun, které v systému jsou, ale když si uvědomíme, že je tam čtyři a půl milionu lidí, tak jaká asi může být průměrná úložka na jednoho klienta penzijního připojištění. Bylo to dobře nastartované, ale realita pokulhává. A to musím ještě dodat, že se nám podařilo v roce 2000 prosadit, aby platby na penzijní připojištění do jisté výše nepodléhaly ani dani z příjmů fyzických osob a ani dani z příjmu právnických osob v případě, že zaměstnavatel přispívá svému zaměstnanci na jeho účet. Takže to je zklamání, i když dobrých 400 miliard, co si budeme povídat.
Sociolog Daniel Prokop ve své analýze uvádí i to, že tato skupina – víc než jiné – fandí hnutí ANO a především Andreji Babišovi. Je možné, že se k němu upínají také proto, že jako jeden z největších podnikatelů dává desetitisícům lidí práci a že jeho holding vyrábí něco konkrétního, takže za ním jako podnikatelem je vidět nějaká práce na rozdíl od celoživotních politiků?
Dá se to takto vnímat, ale není to podepřeno žádným sociologickým výzkumem, kde by byly na vzorku alespoň dvou tisíc respondentů jasné odpovědi na otázku, kterou jste mi teď položil. Je to hypotéza, která není ověřená, ale může vystihovat alespoň u části příznivců hnutí ANO realitu.
Máte z pohledu makroekonoma dojem, že před blížícími se parlamentními volbami je ekonomická situace v zemi taková, že nahrává více koaličním stranám, protože se za jejich vlády mají lidé relativně dobře? Jak ten aktuální vztah ekonomika versus politika vidíte?
Moje odpověď by byla dramaticky rozdílná, kdybyste se ptal před měsícem či dvěma. Na číslech z posledních průzkumů se ukázalo, že stačily tři týdny otevřeného konfliktu dvou nejsilnějších koaličních partnerů hnutí ANO a sociální demokracie, lidovci stáli stranou, aby obě koaliční strany ztratily třetinu příznivců. Řeknu to natvrdo: to, co tahle koalice, zaplať pánbůh, udělala za tři roky pro lidi, dokázala z valné části za tři týdny promarnit a znehodnotit. Na této krizi prodělali úplně všichni dokonce včetně prezidenta, který také přikládal nějaké polínko do ohně. Je mi to hrozně líto, protože vím, kolik úsilí jsme věnovali přípravě tripartitních jednání, kolik dávaly odbory pozměňovacích návrhů, kolik dávaly stanovisek, expertních doporučení. Proto mě mrzí, co všechno se dá za tak krátkou dobu pohřbít. Lidé dnes nehodnotí vládu podle toho, co se odehrálo do konce letošního března, ale hodnotí ji podle toho, co se odehrálo v posledních týdnech. Bohužel, ty emoce – a není podstatné, jestli fandí Sobotkovi, Babišovi, nebo Zemanovi – a to znechucení je tak silné a plošné, že jsme prohráli úplně všichni.
Ale říkalo se, že voliči se rozhodují podle stavu své peněženky. Nemyslíte si, že emoce opadnou a v říjnu si lidé přece jen řeknou, že se za této koaliční vlády měli lépe než za těch předchozích?
Čísla jasně ukazují, že už dlouho tu nebyl tak rychlý růst reálných příjmů jako v posledních letech včetně toho, že se výrazně zlepšily příjmy lidí, kteří jsou závislí na státním rozpočtu. Mám na mysli státní zaměstnance včetně policistů, ozbrojených složek, zdravotních sester, učitelů. Samozřejmě rostly mzdy – a ta čísla jsou prokazatelná – také v podnikové sféře, takže se lidé reálně mají lépe. Ale jestli mám v peněžence měsíčně 28 nebo 28 a půl tisíce, tak je to skoro jedno, když si večer pustím televizi a vidím ten kýbl lží, který vylévají jedni na druhé. Obávám se, že ve společenském vědomí ten fakt, že lidé mají reálné příjmy nejvyšší v celé historii, což se dá lehce statisticky dokázat, že se lidé mají materiálně stále lépe a lépe v celé struktuře, nevykompenzuje znechucení z té politické situace. Bohužel. Nálady a pocity z televize, z rádia, z internetu, z médií úplně převálcovaly reálnou ekonomickou pozici domácností.
Odbory byly během funkčního období této vlády oceňované, že poměrně úspěšně bojovaly za vyšší platy i zvyšování minimální mzdy. Neobáváte se, že se to teď na konci všechno zvrtne i kvůli výměně ministra financí, protože Ivan Pilný se vyslovil proti dalšímu zvýšení minimální mzdy a nemusí tak dojít třeba ani na avizované zvyšování platů učitelů?
To jsou takové rituální tanečky na přelomu jara a léta, když se pracuje na rozpočtu. I když je pan ministr ve funkci jen pár dnů, tak tyhle tanečky ovládá znamenitě. Sice nepoužívá slovo rozmařilost na rozdíl od Mirka Kalouska, ale musí říkat, že výdajová štědrost musí přestat. Ale když se do návrhu rozpočtu začtete, tak zjistíte, že jsou v něm zahrnuty všechny priority, na nichž se vláda dohodla. Je tam všechno zvyšování platů, valorizace důchodů a samozřejmě jde jenom o to, aby se to přes léto utřáslo a novináři měli alespoň tři měsíce o čem psát. Podle mě je rozpočet sestaven velmi korektně, velmi střízlivě. Dohoda, která byla před dvěma lety na střednědobých výdajových rámcích, zůstala zachována. Tehdy se vláda rozhodla, ať to běží, jak to běží, že se rozpočet sundá ze sedmdesáti miliard na šedesát, poté na padesát pro rok 2018, což se také děje. To, že vznikl loni přebytek, nebylo záležitostí, že by se někde ušetřilo, to byla otázka extrémního dočerpávání peněz z Evropské unie v souvislosti s končícím rozpočtovým obdobím. Plus také rozval v investiční výstavbě, kdy nebylo možné zahájit řadu staveb a investic v horizontu desítek miliard korun. Takže na jedné straně se přečerpaly příjmy z rozpočtu, na druhé straně se nevyčerpaly výdaje, které byly plánovány, protože nebyly projekty, nebyli lidé, nebyly kapacity. No a teď jsme se vrátili zpátky na trend, to znamená těch padesát miliard korun schodku.
Ing. Miloš Zeman
Vám tedy padesátimiliardový schodek, proti němuž tak vehementně vystupují především opoziční TOP 09 a ODS, vůbec nevadí?
Když čtu vyjádření některých „expertů“ – tedy alespoň oni se za ně považují, nechci je jmenovat, abych zbytečně nejitřil vášně – kteří se chytají za hlavu a křičí „prokristapána, jak to, že v období ekonomického růstu máme schodkový rozpočet“, tak to jsou u mě prostě diletanti, kteří ekonomii možná umí jen z učebnic pro bakalářské studium. Vůbec si neuvědomují, že těch padesát miliard korun schodku je dodatečných padesát miliard korun makroekonomické poptávky. A jenom se ptejme, jestli těch padesát miliard rozpustíme na dodatečné investice, ať je to školství, věda a výzkum, dopravní stavby, nebo to dáme na umoření státního dluhu, nebo na přidání důchodů. Vznikne multiplikátor, protože každá koruna, která se dá na mzdy a platy, se okamžitě projeví v rozpočtu jako dodatečný příjem ze zvýšení odvodů na sociální a zdravotní pojištění. Ale to je elementární makroekonomie pro magisterské studium na Vysoké škole ekonomické všech druhů fakult, kterou si někteří tzv. experti, ať už politici nebo komentátoři, nebyli schopni nastudovat tak, aby tomu rozuměli, a tak říkají nesmysly.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
