V dubnu pokles průmyslové výroby dosáhl 23,4 % meziměsíčně a 33,7 % meziročně. Jde o nejhorší hodnoty od počátku sledování statistiky v roce 2001. Očekáváte, že s rozvolněním ochranných opatření se situace bude vracet do normálu, nebo některé škody z dočasně zastavené ekonomiky přetrvají dlouhodobě?
Duben byl nejhorší měsíc celé krize. Ekonomiku tvrdě zasáhla všechna přijatá restriktivní opatření. Mnoho firem bylo nuceno uzavřít své provozy. To samé se týkalo i obchodů. Škodovka zcela zastavila výrobu a jen ona představuje 5 % HDP celé země a téměř 10 % exportu.
Petr Nečas nebo Robert Šlachta. Kdo je pro vás důvěryhodnější?Anketa
Ekonomika se z tak tvrdého a plošného zastavení bude zotavovat pozvolna. Předpokládám, že příští měsíce už budou o něco lepší, protože některé firmy se během května už začaly rozjíždět a obchody otevírat.
Jsou ale sektory, kterým zotavení potrvá déle. U hotelů, restaurací, kaváren a turistického ruchu, bude záležet na tom, jak rychle se budou otevírat hranice. Tyhle obory jsou závislé na cizincích a plně se začnou zotavovat, až se k nám zase vrátí.
Pro průmysl budou klíčové tři faktory. Pomohlo by, kdyby se zlepšila domácí spotřebitelská poptávka a kdyby lidé začali znovu utrácet. Zadruhé potřebujeme, aby se vláda krizí chytře proinvestovala, a neškrtala tolik jako před 10 lety. A třetí podmínka, která je klíčová pro naši exportně orientovanou ekonomiku, je obnova a zlepšení situace na evropských trzích, kam vyvážíme většinu našeho zboží a služeb.
Podle průzkumu Svazu průmyslu a dopravy se v příštích dvou měsících až 40 % firem bude potýkat s poklesem zakázek. Měl by stát zasáhnout? Jaká forma je nyní nejvhodnější? Co daňové úlevy? Co podnikům nyní nejvíce chybí?
Každá firma si v krizi musí pomoci především sama. To jsme se naučili během světové hospodářské krize před deseti lety, a platí to i dnes. Vlády to ale podnikům mohou ulehčit. Musím říct, že jsme byli rádi, že s námi vláda začala okamžitě jednat a zjišťovat, jak vypadá situace v ekonomice a jak by mohla pomoci. Neřešili jsme, jestli pomáhat, ale jak.
Jedním z prvních a patrně i nejdůležitější z výsledků našich jednání s vládou byl tzv. kurzarbeit, který nyní pomáhá firmám udržet zaměstnance. Nezaměstnanost sice stoupá, ale zatím nijak dramaticky. Většina zaměstnavatelů se snaží zaměstnance udržet v maximální možné míře. Dobře ví, že zaměstnanci jsou to nejcennější, co mají, a nechtějí je hodit přes palubu. Navíc si uvědomují, že každá krize jednou odezní a opět bude těžké najít kvalitní lidi na trhu práce, který byl v minulých letech totálně vyčerpaný.
Velký problém, který firmy řeší, je nedostatek hotovosti. Některé podniky přišly během několika dní až o 90 % zakázek. Spadly jim tržby a zisky, ale náklady zůstaly. To znamená, že i bez zisků a bez tržeb musely nadále splácet úvěry, platit nájmy a mzdy zaměstnancům.
Kvůli nedostatku hotovosti jsme s vládou začali jednat o státem garantovaných úvěrech. Vládou připravené programy COVID I a COVID II se ale rychle vyčerpaly, byly geograficky omezené a měly spoustu dalších podmínek, kvůli kterým je mnoho firem nemohlo využít. Jsme rádi, že pro nás klíčové programy COVID III a COVID Plus, na jejichž přípravě jsme se podíleli, už jsou podnikům k dispozici. Nicméně je škoda, že přišly s tak velkým zpožděním. Podniky o ně mohou žádat až více než dva měsíce od začátku krize. Když se podíváte do zahraničí, tak konkurenti našich firem z Německa nebo Švýcarska mají z podobných programů peníze dávno na účtech.
V současné době se hodně diskutuje o pomoci aerolinkám Smartwings. Mnoho lidí nechápe, proč by soukromé aerolinky měly od státu dostávat 1,7 až 2 miliardy korun, jak žádá spolumajitel Jiří Šimáně. Jaký je váš pohled na tento případ?
Vláda byla hodně kritizovaná za úvahy o možném převzetí nebo kapitálovém vstupu do vybraných firem. Osobně nevidím nic špatného na tom, když vláda takové možnosti zvažuje. V minulosti tento způsob využily Spojené státy a dnes se k němu uchylují i některé evropské státy. Nerad bych ale, aby k tomu u nás docházelo bez jasně daných a transparentních pravidel. Proto chceme, aby vláda připravila ucelenou koncepci, která jasně definuje, co je strategický podnik, do kterého by takovým způsobem měla vstoupit a zachránit ho.
Z našeho pohledu jsou to firmy, na které jsou navázány tisíce pracovních míst, jsou klíčové pro ekonomiku regionu nebo se zabývají některou ze strategických oblastí, jako je voda, vytápění nebo energie. Podle takového dokumentu by se pak mělo rozhodnout, zda se bude konkrétní firmě pomáhat, nebo ne. Pokud by z takovéhle analýzy vyšlo, že Smartwings jsou strategickou firmou, ať jí stát klidně pomůže; jestli ne, tak by to dělat neměl a měl by jí odkázat na využití podpůrných programů přijatých od vypuknutí pandemie.
Výroba automobilů se v ČR v dubnu prakticky zastavila, meziroční propad činí 80 %. Jsou tím, podle vás, ohroženi i čeští subdodavatelé? V Německu hovoří o tom, že okolo výroby aut zanikne až 100 tisíc pracovních míst. Máme i my očekávat propouštění?
Automobilový průmysl patří bohužel k sektorům, které krize zasáhla nejvíce. Trpí tím celá ekonomika, protože tento sektor tvoří páteř českého průmyslu a zaměstnává přes 150 tisíc lidí. Největší problém je, že morových ran, které se na něj snesly, přišlo víc najednou. První je současná pandemie a její důsledky. Druhým je stále aktuální riziko tvrdého brexitu. Třetím hrozící obchodní válka mezi EU a Spojenými státy. A čtvrtým velmi přísné limity CO2, kterým se musí přizpůsobit. Dohromady to tvoří smrtonosný koktejl, který výrobcům automobilů hodně znepříjemňuje život.
Produkce aut i jejich prodej se už naštěstí opět rozjíždí. Teď bude hodně záležet na tom, jak se zvedne poptávka spotřebitelů i firem po nových autech. Pro mnoho automobilek tvoří poptávka od firem přes 50 % zakázek. Záviset bude i na vývoji na evropských a dalších zahraničních trzích, protože naprostá většina osobních aut vyrobených u nás míří právě tam. Výrobci to ale přežijí. Hůř jsou na tom jejich dodavatelé. Někteří jsou krizí natolik zasažení, že už bohužel byli nuceni část zaměstnanců propustit.
Jak vážný problém nyní pro Česko představuje provázanost automobilového průmyslu s německou ekonomikou?
To, že třicet procent našeho exportu míří právě do Německa, považuji spíše za výhodu. Jestli nějaká ekonomika prošla krizí relativně dobře, je to ta německá. Navíc německá vláda plánuje do ekonomiky napumpovat závratných 13 bilionů korun. Na rozdíl od té české se v předchozích letech nezadlužovala, ale vytvářela rozpočtové přebytky. I díky nim teď může pomoci své ekonomice stejně jako před 10 lety. Tehdy to pomohlo i nám a našim exportérům, kteří jsou na Německo navázaní.
Je ale pravda, že do budoucna nás čeká velký úkol. Naše závislost na EU, kam míří 85 % našeho exportu, je příliš velká. Měli bychom pracovat na tom, abychom se dokázali rozkročit a úspěšně vyvážet třeba i do severní Ameriky, do jihovýchodní Asie a na další trhy. To se nám zatím bohužel moc nedaří.
Často se hovoří o tom, že česká ekonomika je velmi komplexní (podle šetření Indexu ekonomické komplexnosti jsme 8. nejlepší na světě) a nespoléhá jen na jednu klíčovou oblast exportu. Zároveň jsme dlouhodobě považováni v celosvětovém měřítku za jednu ze stabilnějších ekonomik. Je tedy obava z vlivu poklesu automobilového průmyslu na ekonomiku přeháněna? A může být komplexnost naší konkurenční výhodou v době krize?
Jsem moc rád, že to říkáte. Mnoho lidí v Česku si myslí, že neděláme nic jiného než auta a jsme na automobilovém průmyslu příliš závislí. Realita je ale trochu jiná. Jsme poměrně dobře diverzifikovaní, což je dobře. Spousta lidí volá po tom, abychom se stali ekonomikou služeb. V tomto sektoru určitě můžeme do budoucna růst. Ale představte si, v jaké situaci bychom teď byli, kdybychom měli místo průmyslu jen služby.
Průmysl byl vždy tahounem naší ekonomiky. Už za Rakouska-Uherska jsme byli nejprůmyslovější částí monarchie a i v rámci Evropské unie jsme průmyslová velmoc. To nám spousta zemí v EU závidí a plánují, jak by se mohly reindustrializovat. Sto let nás průmysl táhnul dopředu a věřím, že to tak bude i v budoucnu. To se ale stane pouze za předpokladu, že se dokáže výrazně modernizovat a úspěšně projde 4. průmyslovou revolucí. Kdyby se mu to nepodařilo, mohl by se naopak stát zátěží.
Firmy čeká spousta práce. Musí se snažit o to, aby se ze subdodavatelů s nízkými maržemi staly finálními výrobci s vlastním produktem a s vyšší marží. Jen to umožní, aby lépe platily své zaměstnance a abychom se zbavili toho, co odbory označují za problém „levné práce“. Je potřeba posílit domácí kapitál, abychom každý rok nepřicházeli na dividendách odtékajících do zahraničí o více než 300 miliard korun. A v neposlední řadě se firmy musí automatizovat, digitalizovat a robotizovat. Podniky musí také více investovat do vývoje a spolupracovat s univerzitami. Říkám tomu zbavit se „levné ekonomiky“ a je to, podle mě, hlavní úkol pro naší hospodářskou politiku na začátku nového tisíciletí.
Česko má z koronavirového fondu EU dostat 520 miliard korun, kam by, podle vás, tyto peníze měly směřovat?
Zatím to není vůbec jasné. O finální podobě plánu obnovy se bude ještě jednat. Každopádně evropské prostředky, které z fondu dostaneme, bychom měli využít především na podporu zaměstnanosti, modernizaci českého ekonomiky a nutné investice do ochrany životního prostřední, tedy dekarbonizaci. A podle mého osobního názoru také na podporu sociálně slabých a nízkopříjmových skupin obyvatel, aby tuhle krizi neodnesli. Už teď považuji 800.000 lidí u nás v exekuci za jeden z největších problémů naší země. Každá společnost je jen tak silná, jak silné jsou její nejslabší články. Stát tu má být od toho, aby schopným nechal volné pole působnosti a neházel jim klacky pod nohy, a postaral se o ty nejslabší.
Jsou se záchranným balíčkem z EU spojena i rizika? Někteří připomínají „privatizační hody“.
Tyhle tři body je naprosto správné diskutovat, a předsedové vlád členských států je na summitu projednávat budou. V tom je síla Evropské unie. Všichni musí s podmínkami souhlasit. Neexistuje žádný diktát Bruselu, že nám někdo nařídí, jak máme hlasovat, protože tak to chtějí Němci nebo Francouzi. I desetimilionová Česká republika má možnost zablokovat celý plán obnovy jedním zvednutím ruky českého premiéra, když se nám nebude líbit. Výsledný návrh proto bude muset být kompromisem, na kterém se musí shodnout všichni.
Pomohlo by nám v současné době přijetí eura? Jeho odpůrci tvrdí, že česká koruna svou devalvací může pomoci exportu.
Koruna nám neškodí, ale ani příliš nepomáhá. Někteří teoretičtí ekonomové sice tvrdí, že nám koruna v krizi výrazně pomáhá, protože svým oslabením podporuje export, v praxi to ale vypadá trochu jinak. Jsme velmi otevřená ekonomika. To znamená, že naše firmy do zahraničí hodně vyvážejí, ale také odtamtud hodně dovážejí. Takže to, co firma vydělá díky slabé koruně na exportu, tak zase rychle ztratí kvůli slabé koruně při importu. Navíc, mnoho exportérů se u bank zajistilo proti posilování koruny, které před pandemii všichni očekávali, a teď jim po prudkém oslabení zbyly jen oči pro pláč.
Obecně je u nás debata okolo eura zbytečně vyhrocená. Euro je jen měna, z nikoho neudělá stát bohatý, ani chudý. To, čím platíme, z nás neudělá Německo, ale ani Řecko. To závisí na jiných faktorech, jako je struktura naší ekonomiky. Jestli dodáváme jen šroubky finálním výrobcům, nebo zda vyrábíme hotové roboty a automobily s vysokou přidanou hodnotou. Jestli máme silné domácí podniky, nebo jsou u nás jen dcery zahraničních matek posílající každý rok miliardy dividend do zahraničí.
I my zvažujeme, jaké jsou plusy a mínusy eura. A vychází nám, že plusy převažují. Kromě jiného bychom například nemuseli platit bankám a směnárnám za směnu korun za eura. Ročně nás to stojí 15 miliard korun, za které bychom mohli stavět školy, nemocnice nebo silnice.
Mě osobně nejvíce mrzí podoba naší veřejné diskuse o euru. Ta debata se v podstatě nevede a mnoho lidí se kvůli tomu bojí naprosto zbytečně. Podle posledního průzkumu je největší obavou zdražení, což je nesmysl, který naposledy vyvrátilo Slovensko. Naštěstí už to přiznávají i odpůrci eura včetně členů bankovní rady ČNB. Další obavou je nutnost platit za někoho jiného jeho dluhy. Pomoc ostatním státům ale musí být odhlasována jednomyslně. Takže kdybychom nechtěli, jedním zvednutím ruky našeho premiéra bychom uvolnění pomoci mohli zablokovat.
O tomhle ale s lidmi nikdo nemluví, takže se není co divit, že proti euru je 80 procent lidí. V takové situaci ani já nepovažuji za možné euro přijmout. Vládě proto nevyčítám, že nestanoví termín pro přijetí eura, ale vyčítám jí, a to velmi, že s lidmi o euru nemluví a nechává je žít ve strachu z věcí, které jsou neopodstatněné. Věřím, že kdyby vláda s lidmi o euru věcně a otevřeně mluvila, byla by u nás situace mnohem bližší situaci na Slovensku, kde euro podporuje bezmála 70 procent obyvatel.
Žádá si současná krize společné evropské řešení?
Evropské ekonomiky se od druhé světové války natolik provázaly, že jsou na sobě vzájemně velmi závislé. Speciálně na naší ekonomice je to jasně vidět. Jsme extrémně exportně orientovaní. Export nás živí, proto můžeme českou ekonomiku zachraňovat zevnitř České republiky jen ve velmi omezené míře. Proto potřebujeme, aby se zvedla Evropa jako celek a aby ostatní státy zase začaly kupovat naše auta, stroje a další produkty. Vzhledem k tomu, že 85 % našeho exportu směřuje do EU, je pro nás kondice ostatních evropských států zcela klíčová. Když se zvedne Evropa, tak se zvedneme i my.
Evropa se potřebuje postavit na nohy jako celek, také proto, abychom dokázali vyjednávat a čelit konkurenčnímu tlaku světových velmocí. S Amerikou, s Čínou nebo s Ruskem můžeme něco vyjednat jen jako silný sjednocený blok s půl miliardou zákazníků. Představa, že bychom proti nim něco uhráli jako 27 samostatných zemí, každá zvlášť, je naivní.
Lze situaci dnes do jisté míry srovnávat s krizí z roku 2009? A lze se z ní tím pádem v nějakém ohledu poučit?
V něčem je dnešní situace podobná. Stejně jako před deseti lety se jedná o celosvětovou krizi a stejně jako tenkrát nám bude trvat několik let, než se plně vyrovnáme s jejími důsledky. V mnoha ohledech je ale odlišná. Hlavní rozdíl je v tom, že současná krize přišla naprosto nečekaně a skoro ze dne na den velkou část ekonomiky zcela zastavila. I před deseti lety byly české automobilky donucené zkracovat pracovní týden, prodlužovat celozávodní dovolené nebo protahovat odstávky výroby, teď ale byly několik měsíců zavřené úplně.
A co se týká poučení z minulé krize, tak doufám, že si ho vzala k srdci především vláda. Problém českých vlád v minulosti byl ten, že se chovaly procyklicky. Utrácely, když se ekonomice dařilo, a šetřily, když přišla recese. Problém tím jen prohlubovaly. My ale potřebujeme, aby vláda šetřila v době hojnosti a vytvářela rezervy, které pak použije na proticyklické investice v době recese. Doufejme, že v tomhle se vláda poučila a nebude tuto chybu opakovat.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Marek Korejs
