Vážený pane redaktore, jednak vám děkuji, že jste si vzpomněl na mé životní jubileum, které jsem si ani příliš neuvědomil a nepřipustil k tělu, sleduje své vrstevníky, kteří leckdy propadají malomyslnosti, a jednak, že jste mě poctil otázkami, o kterých někdy moc a moc uvažuji, abych měl už ve svých letech možnost je změnit.

Dříve se na mne a na mé vrstevníky, ať muže či ženy, pohlíželo jako na moudré, či spíše zkušené roky žití, dnes jsme, když poslouchám prohlášení mnohých politiků a mladé generace, spíše přítěží. A zatím bychom měli být, my věkovití, svědomím společnosti, jako tomu kdysi bývalo. Možná i z toho vyplývají vaše otázky a já se budu snažit, ať také podle toho vypadají mé odpovědi.

Čím dál častěji se hovoří o použití jaderných zbraní, byť třeba „jen“ s lokálním dopadem. Jako by se zapomínalo, jaký mimořádně ničivý účinek na lidi i samozřejmě na přírodu mají...