V současnosti žijete už více v Česku než v Kanadě. Jak se stalo, že stará Evropa pro vás opět získala kouzlo?

Kanada pro mě znamenala příležitost změnit osobní a koneckonců i profesní život. Zkusil jsem odejít v rámci již zapomenutého hesla, že člověk má právo žít, kde chce. Jan Werich kdysi řekl, že svět již není tak velký jako dřív: „Vždyť ho pes oběhne za hodinu.“ Byla to narážka na psa, který tenkrát lítal v sovětské družici. V roce 1986, kdy jsem odešel, byla Kanada pořád ještě příliš vzdálená pro denní styk s domovem. Všechno změnil internet, který způsobil další scvrknutí světa.

Snadnost získávání informací vedla u řady lidí k otázce „Jakpak je dnes u nás doma?“ Jiří Voskovec kdysi definoval domov jako místo, „kde si pověsíte klobouk, nebo se pověsíte“. Máte tedy věšák v Kanadě, ale ten původní český domov se určitým způsobem vrátil do hry. Snažíte se integrovat do nové společnosti a zjistíte, že to je proces mnohavrstvý a zdlouhavý.

Zjednodušení, které spočívá v obviňování podlidí, jimž se říká čmoudi, kozomrdi nebo muslimáci, podle míry nadřazenosti toho kterého autora, že nechtějí přijímat „naše“ hodnoty, ale jen bohatě užívat sociální dávky, svědčí jen o neznalosti těch nadřazených.

Sociologové se problémy integrace nezabývají a proti zdravému rozumu vyhrožují, že několik milionů příchozích může rozvrátit evropský sociální systém. Kdyby do EU přišlo pět miliónů uprchlíků, bylo by to stále jen jedno procento celkové populace. To nemůže nic a nikoho ohrozit.

První dva kroky integrace jsou celkem jednoduché. Jde o zvládnutí jazyka a získání práce. Jazyk nepotřebují lidé, kteří se včleňují do existující menšiny. Všichni ostatní jsou ochotni nový jazyk na potřebné úrovni zvládnout. To samé platí o hledání práce. Být v bohaté společnosti chudý je chmurné a sociální dávky jsou chudoba sama. Složitější je následný krok, tedy sociální integrace. K tomu musí být dva: Ten, kdo se snaží dostat „dovnitř“, a ten, kdo ho tam může pustit. Tato fáze má opět několik rovin a odehrává se v práci, při umisťování dětí do škol anebo v rámci činnosti některého z místních klubů. Není ale lehké získat opravdové přátele. Otevřenější jsou Kanaďané s „evropskou zkušeností“. Ty druhé prostě nezajímáte. Je jedno, jestli jde o absolventy základní školy anebo o lidi s titulem.

Integrace je pro první generaci často obtížná. Narazíte na obecnou nedovzdělanost, danou tím, že proti nepříliš dobrému školství působí reklama, pocit nadřazenosti k okolnímu světu a izolace od světa. Narazíte na šílenou připitomělost televizních seriálů, násilí ve filmech, na sport i umění rozcupované na segmenty vyplňující čas mezi reklamou, začnete postrádat diskuse o tom, co kdo četl nebo viděl. Anebo jdete do kina a od další návštěvy vás odradí nesnesitelný puch praženého popcornu.

Údajný pokrok se najednou začne jevit jako barbarství a chuť splynout s takovou společností se začne vytrácet. Jenže pak přijedete domů a zjistíte, kolik pakultury již bylo dovezeno. I ten popcornový smrad a fastfoodové karbanátky. Rozhodnout se k částečnému návratu není jednoduché. Důležité je mít se kam vrátit, roli hrají i rodinné vztahy. Není snadné začínat v životě několikrát znova. To je v kostce moje zkušenost.

Jak vnímáte obě severoamerické demokracie, tedy americkou a kanadskou, z pohledu běžného voliče?

Je nutné upřesnit, že jde o takzvané vyspělé demokracie, které v podstatě vylučují, aby občan mohl cokoli podstatného ovlivnit. Federální a provinční volby mají pojištěné dvě, někdy tři politické strany. Jejich vůdcové ovlivňují výběr kandidátů a volby vyhrávají peníze a přístup do médií. Kanadské volby jsou proti českým odlišné v tom, že každá politická strana navrhuje jen jednoho kandidáta na volební obvod. Neexistují žádné preferenční hlasy a rozsáhlé kandidátky, z nichž se mohou dostat do parlamentu Markové Bendové a Romanové Pekárkové.

Volby jsou tedy daleko víc o osobnostech. Předvolební shromáždění jsou poměrně dobře navštěvovaná a lidé na nich diskutují. Je to stejně jedno, protože určitý program může prosadit pouze strana, která nakonec sestaví vládu. Jiná situace je v místních volbách, kde nejsou kandidáti spojeni s politickou stranou. Volič vybírá z lidí, které denně potkává, a jimž může důvěřovat. Městská rada pak musí přece jenom vládnout prostřednictvím kompromisů.

Prezidentské volby v USA jsou příkladem toho, k jakému paskvilu se může demokracie propracovat. Už jen to, že v zemi, která má přes tři sta milionů obyvatel, se nenajde někdo jiný než Donald Trump a Hillary Clintonová. Jde o korupci obrovských rozměrů, kdy bohaté zájmové skupiny financují „svého“ kandidáta a ten jim je jistě vděčen. Obamova poslední kampaň stála kolem miliardy dolarů.

Jak vnímáte „mezinárodní neziskové království“ amerického multimiliardáře George Sorose, jehož nejviditelnější součástí je Open Society Institute?

Soros není solitér, který ze stařeckého rozmaru rozhazuje miliardy mezi neziskové organizace. Rozsah jeho činnosti je tak velký, že není možné, aby nakonec nebyl spojen s establishmentem. Neziskové a nevládní organizace lze považovat za trojské koně, které pomáhají prosazovat zájmy zemí, které je financují. Není bez zajímavosti, že Rusko na svou ochranu přijalo zákon, podle kterého musejí takové organizace, které pracují v Rusku, zveřejnit západní zdroje svého financování. Pozadí Sorosova „království“ a jeho aktivit je těžké rozklíčovat.

Nicméně média mají na stole kvůli hackerům část jeho mailové pošty...

Mě víc než úniky zajímá otázka hackerů. Kdo jsou ti lidé a kdo je platí? Člověk, který se vyzná v informačních technologicích (IT) bude mít v Kanadě na růžích ustláno. Skupina deseti hackerů by musela mít roční rozpočet dvanáct milionů a k tomu náklady na vybavení a pronájem prostor. To jsou dost velké peníze.

Na tomto místě mě napadá například Facebook. Před časem se objevila aplikace zvaná Face Recognition, tedy rozeznávání obličejů. Taková jakoby hra. Mohu zde odkázat na svůj článek, v němž je odkaz na mínění expertů, že jde v podstatě o aktivitu Federálního úřadu pro vyšetřování (FBI). Tenkrát to vypadalo jako konspirační teorie, a ejhle, tuto technologii má i česká policie. Facebook je skvělá databáze s miliardou účastníků, jejich fotografiemi a profilem, který se dá docela dobře zjistit prostřednictvím „lajků“.  Možná budeme jednou vzdychat po předsametu, kdy o nás, Státní bezpečnost (StB) sem, StB tam, prakticky nikdo nic nevěděl.

Můj kamarád byl nedávno v hospodě. Do lokálu vniklo několik těch, co pomáhají a chrání, a začali všechny legitimovat. Dostal se s nimi do diskuse, protože máme svobodu a policajt nemá absolutní právo. Nejsme přece v zemi Havlíčka s jeho „bože, kéž jsem policajtem, to je vyražení, koho chce, toho si zatkne a dá do vězení“. Skončilo to tím, že řekl svoje jméno, aby nebyl předveden. Policajt vytáhl chytrou krabičku, vyťukal jméno a najednou tam vyskočila fotografie, a další informace, a že prý to je v pořádku. Tohle mě zajímá daleko víc než nějaké úniky informací, které mohou být i součástí vztahů s veřejností (PR).

Nicméně po únicích ze Sorosovy pošty začalo hodně lidí vyzývat k tomu, že je třeba zvolit za amerického prezidenta Donalda Trumpa. Co vy na to?

Prezidentská kampaň je v podstatě estráda. Při existenci dvou politických stran a dvou podobných propagandistických mašinérií jsou výchozí preference padesát na padesát. Když se objeví mediálně zajímavý skandál, preference se posunou k tomu, kdo momentálně vypadá „čistější“.