Před sto osmdesáti lety vstupoval do zdí už proslulé Hlavní zemské pevnosti Olomouc její nový vojenský velitel. Byť i někteří z jeho předchůdců si vysloužili notnou porci vojenské slávy, novému veliteli se zásluhami rovnat nemohli. Obyvatelé nadšeně vítali generála jízdy a vítěze od Lipska Josefa Václava Radeckého z Radče. V mírové době se od víc než šedesátiletého muže mnoho nečekalo, měl tady, obklopen aureolou hrdiny, prožít vojenský důchod. Kromě běžné agendy, společenských akcí a zahrádky se klid zdál úplný. Před sídlem vojenského velitele v Edelmannově paláci defilovala městská garda při vzpomínce slavného roku 1758, kdy město odolalo Fridrichu Velikému. Nikdo netušil, že starého vojáka povinnost povolá k jeho další hvězdné hodině. Na italském bojišti dvakrát slavně porazí mnohem silnějšího nepřítele. V bouřlivých letech zachrání monarchii a stane se nejslavnějším vojevůdcem mnohonárodní říše 19. století. A Olomouc bude na jeho výkony také patřičně hrdá. Vždyť sice v jejích zdech pobyl krátce, ale už k nim navždy patří.
Oslavou si již po desáté připomínáme nejen osobu vojevůdce, ale i dobu ve které žil a koneckonců i animozity, které se od té doby podařilo Evropě překonat. Maršálova osoba a jeho činy už dnes nepřipomínají evropské rozdíly, ale spíš heslo jednoho z pěti monarchů, kterým tak čestně sloužil - „Viribus unitis" (spojenými silami). To patří do čela programu evropské spolupráce. Ostatně i něco jako evropskou federaci Radecký ve své době navrhoval. Byť voják, krveprolévání si protivil.
Historická éra Olomouce jako vojenské pevnosti, sice město hospodářsky dusila, ale nám dnes zachovala neobvykle kompaktní a jen málo narušené historické jádro, které konečně dostává péči, která tak dlouho chyběla a na kterou jsme nesmírně hrdi. Zveme do jeho zdí hosty, abychom nejen projevili dobrou vůli a radost ze setkání, ale i sami sobě prokázali, že jsme z evropského kontinentu nikdy neodešli, jen jsme o něm neměli vše vědět.
Josef Václav Radecký hrabě z Radče
Osobnost maršála Josefa Václava Radeckého z Radče byla v posledních 100 letech z naší paměti vytlačována především nacionálními předsudky, které mu nedokázaly odpustit, že svou skvělou kariéru prožil ve službách státu, se kterým jsme se nedokázali ztotožnit. Dnes však jsme hrdi na krajana, který se stal jedním z nejlepších vojevůdců 19. století. V paměti všech žije génius Napoleonův a bylo by věru nespravedlivé, nehlásit se k odkazu muže, který jej v bitvě u Lipska dokázal porazit. Radecký musel k nejvyšším poctám ujít dlouhou cestu. Titul hrabě, zděděný po předcích, mu kariéru příliš neusnadnil. Vytouženou vojenskou dráhu nastoupil na vlastní náklady, i když pro ni nebyl lékaři ze zdravotních důvodů doporučen. Mezi jeho vzory a učitele patřil i generál Gideon Laudon. Radecký si jistě od starého generála vyslechl historii obrany Olomouce před pruskými vojsky z roku 1758 na níž se Laudon podílel.
Svým talentem a statečností se Radecký propracovával stále výš. Napoleonská éra zastihla Radeckého již na postu osvědčeného velitele. V "bitvě národů" u Lipska v r. 1813 byl náčelníkem štábu protinapoleonské koalice a Napoleonova vojska porazil. Ve válce nepostradatelný Radecký byl v míru pro mnohé obtížným elementem. Není divu, že byl odsunut na méně významné posty. Loajální Radecký tím však netrpěl a dál bojoval s úřady o modernizaci výzbroje i taktiky armády.
V Evropě se zvedala další vlna revolučních válek vyvolaná sílícím nacionalismem a Radecký byl ve svých 64 letech (r.1830) opět povolán do pole. Své vojsko zformoval do podoby obdivované i v cizině. Tažení v Itálii vítězně absolvoval ve věku 82 let. I jeho protivníci přiznávají, že se maršál vždy snažil šetřit životy i majetek na obou stranách a při správě svěřených území vystupoval jako gentleman. Důvody, pro něž tehdy bojoval, nejsou ani dnes nijak zavrženíhodné. Maršál měl vcelku oprávněný pocit, že hájí především řád, zaručující obyčejným lidem blahobyt, právo a zákonnost. Radecký zemřel ve věku 92 let a sám císař František Josef I. šel před jeho rakví. S Olomoucí se Radeckého osud protnul v roce 1829, kdy se stal velitelem olomoucké pevnosti. Mnozí mysleli, že už jde o vojenský důchod. Radeckého však toto postavení nijak neskličovalo. Byl pevnostním odborníkem a považoval Olomouc za nejdůležitější vojenský bod monarchie. Pevnost to byla tak mocná, že se ji už nikdo nepokoušel ohrozit. Biedermeierovské idyly si v Olomouci příliš neužil. Již v r.1830 jej císař opět povolal do pole. To, že naše město bylo významnou barokní pevností, by nemělo být opomíjeno, neboť toto období zásadně určilo jeho tvář a ovlivnilo vývoj, se všemi klady i zápory, až do dnešních dnů.
Radeckého odkaz netkví jen ve vojenství. Tento milovník žen, dobrého vína a jídla (známým je jako autor receptu na "vídeňský řízek"), promýšlel i politické uspořádání Evropy. Jako snad jediný předvídal mocenské rozdělení světa mezi imperiální Rusko a v rychle se rozvíjející Spojené státy. Prosperitu spatřoval v nadnárodní spolupráci, varoval před jakýmkoliv nacionalismem a pro zajištění míru v Evropě uvažoval o vzniku tzv. Evropského svazu. Tyto jeho myšlenky odkazují k dnešku a lze říci, že i Radeckého heslo "Viribus unitis" (spojenými silami) má v naší době aktuální význam.
Další zprávy z Olomouce čtěte ZDE
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: olomouc.cz
