Před sto osmdesáti lety vstupoval do zdí už proslulé Hlavní zemské pevnosti Olomouc její nový vojenský velitel. Byť i někteří z jeho předchůdců si vysloužili notnou porci vojenské slávy, novému veliteli se zásluhami rovnat nemohli. Obyvatelé nadšeně vítali generála jízdy a vítěze od Lipska Josefa Václava Radeckého z Radče. V mírové době se od víc než šedesátiletého muže mnoho nečekalo, měl tady, obklopen aureolou hrdiny, prožít vojenský důchod. Kromě běžné agendy, společenských akcí a zahrádky se klid zdál úplný. Před sídlem vojenského velitele v Edelmannově paláci defilovala městská garda při vzpomínce slavného roku 1758, kdy město odolalo Fridrichu Velikému. Nikdo netušil, že starého vojáka povinnost povolá k jeho další hvězdné hodině. Na italském bojišti dvakrát slavně porazí mnohem silnějšího nepřítele. V bouřlivých letech zachrání monarchii a stane se nejslavnějším vojevůdcem mnohonárodní říše 19. století. A Olomouc bude na jeho výkony také patřičně hrdá. Vždyť sice v jejích zdech pobyl krátce, ale už k nim navždy patří.

Oslavou si již po desáté připomínáme nejen osobu vojevůdce, ale i dobu ve které žil a koneckonců i animozity, které se od té doby podařilo Evropě překonat. Maršálova osoba a jeho činy už dnes nepřipomínají evropské rozdíly, ale spíš heslo jednoho z pěti monarchů, kterým tak čestně sloužil - „Viribus unitis" (spojenými silami). To patří do čela programu evropské spolupráce. Ostatně i něco jako evropskou federaci Radecký ve své době navrhoval. Byť voják, krveprolévání si protivil.

Historická éra Olomouce jako vojenské pevnosti, sice město hospodářsky dusila, ale nám dnes zachovala neobvykle kompaktní a jen málo narušené historické jádro, které konečně dostává péči, která tak dlouho chyběla a na kterou jsme nesmírně hrdi. Zveme do jeho zdí hosty, abychom nejen projevili dobrou vůli a radost ze setkání, ale i sami sobě prokázali, že jsme z evropského kontinentu nikdy neodešli, jen jsme o něm neměli vše vědět.