Lidé sami vycítili nebezpečí a semkli se. Je to poznat v rozhovorech, při setkáních i z diskusí na sociálních sítí. Předseda vlády ale zůstal v módu stranické volební kampaně. Přitom logicky musí přijímat mnohdy tvrdá a nepopulární opatření. S tím není problém. Problém je, že čím více je hlasitý a mnohomluvný, tím méně je srozumitelný a přesvědčivý. Jeden kamarád mi o víkendu řekl: je to jako za komunismu – zavřené hranice a lidé ví, že vládě se nedá věřit. To není dobře. Nyní není čas sledovat stranické preference. Je třeba udržet důvěru ve schopnost politické reprezentace řídit zemi. Dojdou-li lidé k přesvědčení, že ta selhala, položí si po krizi otázku: a k čemu je nám taková vláda?

Země se připravuje na neznámé nebezpečí, vyměňujeme si zkušenosti, soustředíme se na to, co považujeme za podstatné. Nad tím vším se ale vznáší stín: to vše působí jakoby paralelně vedle vedení země. Premiér totiž nedokázal zatím přejít z režimu marketingu do režimu reality. Jenže doba, kdy rozhodují procenta v průzkumech veřejného mínění je pryč. Stojíme před riziky, kdy osobní, stranické i finanční zájmy musí jít stranou ve prospěch celku. Celku, kterému lidé říkají země, vlast, národ.