A to i v tzv. „historických vědách“.

Lidovým plebiscitem v České republice, zvítězil německý císař Karel IV., coby „nejpopulárnější Čech“. Zde je nutné prezentovat několik historických faktů: Karel IV. nebyl Čech, nýbrž Lucemburčan (tehdá frankofóní oblast – úřední řečí byla francouzština).

Česky vůbec nemluvil. Německy uměl bídně a od samého narození se s ním komunikovalo francouzsky. Učebnicové tvrzení, že se od své matky naučil česky je poněkud směšné. Jeho matka byla polskou královnou, češtinu neovládala a mluvila takřka výhradně francouzsky a to i se svým synem - alespoň čas od času, když ho letmo viděla. Jinak byl v soustavně v péči guvernantek a to byli bez vyjímky pouze francouzsky mluvící pečovatelky.

Čtenář, který si v základní škole z učebnic českého dějepisu něco „našprtal“, aby pokudmožno nepropadl a postoupil do dalšího ročníku, nikdy nebyl konfrontován s archivní faktografií nalézající se hlavně v Německu, Rakousku a Lucemburku. Nejenže k ní nemá přístup, ještě navíc neovládá němčinu a francouzštinu, aby se v dokumentaci mohl náležitě orientovat.

Dovolte mi tedy pedagogicky-historickou poučku, tak řečeno „by my self “: V době působení Karla IV., kdo neuměl francouzsky na úrovni mateřštiny nebyl plnoprávným člověkem. To platilo bez rozdílu, hlavně u vysoké evropské šlechty. Němčina byla jazykem podřadným a čeština fungovala dokonce jako naprosto zanedbatelné nářečí, jejíž faktický význam se podobal asi tak dnešnímu „cikánskému nářečí“. Jaký důvod by měl mít císař, resp. král, se něco tak zbytečného učit a ztrácet tím drahocený čas?