Přeci jen byl člověk ještě velmi mladý, ale nedá se říct, že zcela neinformovaný. Jen musím říct, že až na politická omezení, která byla jsem se neměla tak špatně. Rodiče vydělávali přiměřeně, jako inženýři si mohli v novém režimu polepšit a získat více svobody, možnost cestování. Cestování jinam než po zemích RVHP bylo jen pro kované straníky s občasnými výjimkami, a i po zemích RVHP to moc nešlo, komplikovaně. Za dobré chování v létě do Bulharska nebo Chorvatska, s sebou jen malé množství místní měny, žádné rozhazování.

Z mého pohledu dospívajícího člověka jsem oceňovala na předrevolučním režimu podporu sportu, zdravého stravování, nepřímo podporu porodnosti - co rodina to obvykle dvě děti a novomanželská půjčka, za kterou se dal koupit slušný nábytek, který vydržel doteď. To nábytek, co jsme kupovali do mé nynější rodiny, z velké části po 12 letech dosloužil. To jen pro porovnání.  Jako sportovní třída jsme nafasovali na čtyři roky školní docházky dva páry sportovních bot a jednu teplákovou soupravu. Ošklivější jste neviděli, ale funkčnost skvělá. Jen by si někdo nesměl vybrat oboje boty o dvě čísla větší - špatný odhad, kdy se zastaví růst nohy (dávaly se oboje boty současně). A bohužel ty boty nešly jen tak prošlapat, držely festovně, takže tři roky jsem běhala v botách o dvě čísla větších. Pozitivní bylo, že když mi pak naši koupili nové boty, strašně se mi zlepšily osobní rekordy. Podobně byla zdarma sportovní soustředění. Samozřejmě, kdo nesportoval, takové výhody neměl, ale ta možnost tu byla, stačilo ve správný čas udělat sportovní testy.

Po revoluci to jednu dobu bylo pro někoho skvělé, pro někoho méně. Z mého okolí se všichni vrhli na podnikání. Jednomu se dařilo, druhého každý podvedl, třetí s přiměřenými úspěchy. Úspory jsme neměli skoro žádné, a po revoluci se o ně ani nesnažili, protože by všechno schlamstla silná inflace. Takže co člověk vydělal, musel hned za to něco koupit, aby o hodnotu těch peněz nepřišel.

Na škole to pro nás byla velká změna, protože sametová revoluce proběhla v půlce osmého ročníku. Takže nás od září ještě učili ruštinu a v polovině roku šup, angličtinu. Ty samé kantorky, nikdo se nikoho neptal. Na střední škole pokračovala neskutečná svoboda, jakou si dnes ani neumíme představit. Dovolili nám namalovat si lavice, jak jsme chtěli, jen nám přinesli barvy. Takže to bylo velmi pestré. A dokonce nám časem dovolili i pomalovat stěny, tedy papíry přiložené na stěnách. Vzhledem k tomu, jaký vkus měli spolužáci, kteří se toho ujali, nevím, jestli to učitele úplně těšilo.