Pane předsedo, vážení ministři, kolegyně, kolegové, k předřečníkovi nebo k tomu, co někteří zdravotníci píší na sociálních sítích bych uvedl jediné.

My máme ještě pořád v České republice dostatečnou kapacitu postelí v našich zařízeních, ale nemáme tam lidi. Proto byla asi před 14 dny přijata jiná metodika. Problém trošku je, že jsme o ní dost dlouho nevěděli, ale teď už se informace zprůchodnily, takže od tohoto týdne se začínají počítat kapacity v závislosti nejen na počtu lůžek, ale i v závislosti na počtu personálu, který v nemocnicích máme.

Všechny kraje nejsou na sto procentech, to je pravda, ale myslím si, že žádný kraj nemá větší kapacity než deset, patnáct procent. A jsou kraje, zrovna Zlínský kraj je na tom tak, že jsme asi na téměř sto procentech kapacity. Ale klesá to samozřejmě v závislosti každého dne, protože těch skoro pět tisíc zdravotníků, kteří tam pracují, tak samozřejmě také mnozí onemocní, nebo přibudou pacienti. Ale v každém případě je ten systém z tohoto důvodu přetížený. A že bychom našli v řadách bývalých zdravotníků, kteří jsou již seniory a chtěli by se zúčastnit, vrátit tedy do práce, nebo jiné dobrovolníky, kteří by nahradili, řekněme, pomocný personál, tak těch lidí také moc není. V každém případě jsem přesvědčen, že tuto pomoc potřebujeme. Ale nepovažuji to za nic ani hanebného, protože my sami jsme tu pomoc poskytovali mnohokrát. Možná to nebylo v Americe, ale bylo to zase v jiných zemích. Z tohoto globálního pohledu Česká republika, nejenom že když se řekne, že pomohla, tak pomohla, ale zároveň to zaplatila. To, myslím, že všichni vidíme, při schvalování různých misí apod. Takže to je jedna věc.