Je mi naprosto jasné, že pro mnohé stačí jen vyslovit jméno Mašín, aby se okamžitě snesla palba kritiky a samotný Josef Mašín byl tradičně onálepkován jako vrah. Určitě nehodlám nikoho přesvědčovat o správnosti či nesprávnosti tohoto ocenění, za kterým si pevně stojím, ale rád bych tu uvedl tři zásadní momenty, které mě přesvědčují o tom, že si celá rodina Mašínova naši pozornost a ocenění zasluhuje.

Jedním z klíčových pilířů naší třicetileté svobody jsou otevřené hranice. Pro moji a mladší generaci je naprosto nepředstavitelná situace, že vládnoucí systém uzavře státní hranice a zakáže obyvatelům země volně se pohybovat, cestovat, odcházet za prací, nebo jen volně myslet. V Československu 50. let, kdy se skupina bratří Mašínů rozhodla nakonec ze země odejít, ale přesně taková situace nastala. Protizákonné bylo nejen hranice fakticky překročit, ale ilegálním bylo dokonce takový čin jen zvažovat nebo plánovat. Ozbrojené i neozbrojené složky komunistické moci se lidem vlastní země snažily všemi myslitelnými prostředky zamezit a zakázat dobrovolný odchod do západního svobodného světa.

Hranice byly zadrátované a nepřístupné, na některých úsecích byly zřízeny i minová pole. Státní bezpečnost disponovala sítí falešných převaděčů, jejichž úkolem bylo vzbuzovat důvěru u prchajících lidí a nasměrovat je do spárů Pohraniční stráže. Vládnoucí totalitní režim dokonce neváhal ani jednat v rozporu s tehdejšími zákony, když vytvořil provokační metodu s cílem vytvořit falešné hranice ještě na území Československa a vzbudit u prchajících lidí dojem, že se ocitly v americké okupační zóně západního Německa (tzv. Akce Kámen). Zkrátka z vlastní země se stalo vězení. Ani na okamžik se nedivím nikomu, kdo si nenechal spoutat svoji skutečně svobodnou duši a odešel. Těm, kterým se to nepovedlo, byli buď rovnou zastřeleni nebo zatčeni, zmláceni a uvězněni.