Dukát (Zelení): Vzpomínky na květen 1945

09.05.2021 16:36

Pavel Dukát, náš dlouholetý člen z Prahy 4, zažil jaro 1945 zažil jako chlapec. Jeho vzpomínky na nálet v únoru 1945 či květnové dny a konec války stojí za to si připomenout – nejen v den 76. výročí Pražského povstání.

Dukát (Zelení): Vzpomínky na květen 1945
Foto: Zelení
Popisek: Zelení
reklama

Školákem za války

Tehdy jsme bydleli na Smíchově, na Černém vrchu nad Košířemi, a byl to tam jediný větší dům se třemi vchody, postavený družstvem legionářů.

Na volném prostranství před naším domem si lidé postupně udělali zahrádky na zeleninu, ale stále bylo dost volného místa, kde hrát fotbal nebo se bavit jinak. Já jsem tam často vozil v kočárku mladší sestru, když matka potřebovala doma uklízet, prát nebo vařit.

Na kopci, kde jsme bydleli, stálo tehdy málo domů, na prudké stráni byl velký park plný různých zákoutí a cestiček a tam jsme si s kamarády hráli na indiány, na policisty a zloděje, nebo válčili s nepřátelskou partou kluků z čtvrti pod kopcem. Byly to opravdové tvrdé války, kdy vzduchem létaly kameny a o rozbité hlavy nebyla nouze. Stříleli jsme po sobě prakem, do kterého se používaly ocelové kuličky ze starých ložisek. Naštěstí zranění nebyla vážná a tak pokud netekla moc krev, ani se doma nechlubili, protože trest by je neminul.

Do domů rozvážel poštu modrý poštovní vůz tažený koňmi, když po otevření dveří na zadní straně vozu pošťák balíky a dopisy vyložil a roznesl lidem, vylezl na sedátko, které bylo vysoko na přední straně vozu, pobídl koně a jel dál. Tehdy nastala naše chvíle, naskočili jsme na stupátko u zadních dveří a vezli se. Když nás pošťák uviděl, švihal nás bičem, takže jsme museli rychle seskočit u utéct. Dnes tomu rozumím, šetřil tak své koně, aby nemuseli táhnout další náklad.

Rodiče měli starost, aby někde sehnali více mouky, máslo, maso. My naštěstí měli tetu s malým statkem, kam se otec občas vypravil. To bylo ovšem přísně zakázáno a na nádražích německé úřady každého cestujícího kontrolovali. Ale za pomoci železničářů se podařilo kontroly obejít. Ačkoliv to bylo nebezpečné, jezdilo mnoho lidí na venkov pro potraviny, i když tam žádné příbuzné neměli. Sedláci lidem z měst jídlo prodávali, ale protože peníze neměly žádnou cenu, tak lidé jídlo vyměňovali za šperky a jiné cenné věci.  Jednou se ale nepodařilo kontrolu obejít, otce na nádraží chytili, prohledali a potraviny zabavili. Za přivážení potravin hrozila vysoká pokuta a někdy i vězení. Následovala prohlídka našeho bytu. Přišli dva němečtí úředníci a chtěli celý byt důkladně prohlédnout, jestli neschováváme další jídlo. V tu dobu jsem byl ale nemocný, měl jsem horečku a ležel jsem v posteli. Když mě viděli, nic neprohlíželi a odešli. Měli jsme štěstí.

Do školy jsme chodili málo, moc se neučilo, protože kvůli přeletům letadel byl několikrát denně vyhlášen poplach a všichni jsme museli často do krytu. Doma jsme měli jen sklep, ale stejně jsme tam nechodili, protože Prahu nikdy letadla nebombardovala. Ve vnitřní Praze do krytů lidé museli, dokonce tam byly hlídky, které to kontrolovaly. My si říkali, okolo nás není nic důležitého, tak na co by měli házet bomby.

Nakonec nám školu zabrala německá armáda  jako lazaret pro raněné vojáky a do školy už jsem až do poloviny května nechodil vůbec.

Nálet 14. února 1945

Byl únor, na modré obloze malovala americká letadla bílými pruhy abstraktní obrazce. Krásné dny v posledním roce války. S mými kamarády jsme byli neustále venku, dívali se na ty bílé pruhy a radovali se, jak to Němcům nandávají.

Doma jsme poslouchali české vysílání BBC. Na radiu museli mít všichni žlutý štítek ,,Vysílání cizího rozhlasu se trestá smrtí“, také musela být odstraněna cívka, umožňující příjem krátkých vln. Do domácností chodila někdy německá policie kontrolovat, že to tak je. Ale české ruce vždy pomohly, vyrobila se externí, která se vždy jen dočasně připojila. Měli jsme čerstvé zprávy o postupu spojeneckých armád, ústupu armád německých a bombardování německých měst.

V našem domě byla prodejna potravin – koloniál, jak se tehdy říkalo. Do krámu vozil pekař z pekárny na Vinohradech chleba. Potom se vracel do pekárny na nynější Korunní třídě, někdy vzal dva z nás sebou do kabiny – jízda automobilem byla pro nás ohromný zážitek. Bylo poledne 14. února 1945, když  jsme se zrovna vraceli z takové projížďky pěšky domů na Smíchov. Slunce svítilo, byla krásná čistá obloha bez jediného mráčku.

Byli jsme před Karlovým náměstím, když sirény svým kolísavým tónem oznámily nálet. Bylo nám to jedno, letadla zatím vždy přeletěla k jinému cíli, sirény pak dlouhým toném oznámily konec náletu a nikdy se nic nestalo. Šli jsme tedy dál, prošli jsme parkem do ulice Na Moráni. Když jsme byli na rohu ulic Na Moráni a Václavské, uslyšeli jsme najednou zvláštní silný zvuk, který neustále zesiloval. Protože na letadla střílela děla, mysleli jsme, že padá sestřelené letadlo, ani nás nenapadlo, že by mohlo spadnout na nás. V tom ale přišla ohlušující rána, oslňující záblesk a silný náraz žhavého vzduchu mne odhodil na zeď domu. Nevěděl jsem, co se stalo. Ani jsem netušil, že v blízkosti spadly bomby.

Nějaký pán mne zatáhl do sklepa jednoho z domů – s největší pravděpodobností č.p. 1312/13. Jinak bych tam snad zůstal stát, nebo ležet, nebo ve zmatku běžel dál, nevím. Jen si pamatuji, že jsem potom seděl v nějakém sklepě opřený o zeď, určitě jsem byl v šoku, bylo ticho, asi jsem byl ohlušen tím výbuchem. Jen jsem cítil, že mám na zádech mokrou košili, myslel jsem si, že ve sklepě kape ze stropu voda, teprve později mi řekli, že mám rozbitou hlavu a na zádech mám krev. Bylo mi to v té chvíli jedno. Později jsem zjistil, že na mne při výbuchu spadly střepy z okna kavárny, která je tam dodnes. Když sirény oznámily konec náletu a vyšli jsme ven, potkal jsem tam svého kamaráda. Byl schovaný v jiném domě.

Naproti přes ulici byly vidět do pokojů tehdejší dětské nemocnice, chyběla štítová zeď, o kus dál hořely trosky Emauz. To byl pravděpodobně ten výbuch, který mne odhodil na zeď domu čp. 326/5. Chtěli jsme se dostat co nejdříve domů, protože rodiče věděli, kudy jsme šli, a z oken našeho bytu určitě viděli, že po celé té části Prahy stoupá po bombardování kouř. Na ulici byly kusy zdí, skla z rozbitých oken a spousty zvířeného prachu.

Šli jsme ulicí dolů k nynějšímu Palackého mostu, ale nedala se projít, byly tam trosky domu na rohu Palackého náměstí a Gorazdovy ulice, před kterým hořelo plynové potrubí, plamen byl vysoký až do čtvrtého patra domu a žár tak velký, že jsme nemohli projít. Dům byl zcela zničený. Museli jsme se vrátit a Dittrichovou a Trojanovou ulicí projít na nábřeží a k Palackého mostu. Přejít jsme ale nemohli, část mostu chyběla, na mostě bylo několik mrtvých lidí. Pamatuji se na jednoho pána v obleku, který ležel na mostě, a doutnala mu kravata, vidím ten obraz před sebou ještě dnes.  Šli jsme tedy zpět Dittrichovou ulicí do Resslovy, kde byly trosky na místě dnešního Tančícího domu, a přešli na Smíchov po Jiráskově mostě, který naštěstí zasažený nebyl.

Vůbec si nepamatuji, jak jsme se potom dostali domů na Černý vrch, ani jak mne přivítali doma, asi jsem byl stále v šoku. Po tom zážitku jsem při každém zahoukání sirény utíkal do sklepa a nevylezl dřív, než mne rodiče přesvědčili, že poplach už skončil. Dívat se na letící bombardéry na obloze už mě vůbec nenapadlo.

Poslední válečný týden

V dubnu 1945 byla válka pomalu u konce. Přišly zprávy, že Hitler je mrtvý, slavili jsme ale předčasně.

V pátek 4. května jsem slyšel v rádiu, že v Praze lidé přelepují německé nápisy. Vzal jsem doma širokou hnědou lepicí pásku s trochou vody a s mými kamarády jsme začali přelepovat německé názvy ulic – i té naší Nad Popelkou. Vůbec nám nevadilo, že v okolních vilách bydlí hodně německých rodin. Obsadili totiž byty po židovských rodinách, které poslali nacisti do koncentračních táborů. Otec se vrátil domů z Jindřišské ulice, kde tehdy pracoval, a za chvíli zase odešel. Byl tehdy těch několik dní málo doma,  jako bývalý legionář se účastnil povstání. Později nikdy nevyprávěl, kde tenkrát byl a co dělal, a my jsme byli rádi, že se vždy vrátil domů.

Potom už je to změť vzpomínek.

Sobota 5. 5.

V rozhlase slyšíme zoufalé volání rozhlasu o pomoc, hlasatel prosí Američany, Angličany i Rusy, aby poslali Praze zbraně. Američané jsou prý v Plzni a postupuji na Prahu. To jsme ještě netušili, že se zastaví v Rokycanech. V našem okolí se nebojovalo, ale z centra Prahy byla slyšet střelba. Spolu s mojí malou sestrou a matkou jsme se přestěhovali do sklepa, byli tam i ostatní lidé z domu.

Neděle 6. 5.

Němci bombardovali Prahu, spolu s ostatními rodinami jsme zůstávali ve sklepě, na nějakých matracích jsme tam i spali. Nebylo tam moc místa, kóje byly malé a s uhlím, ale nějak jsme se tam srovnali. Do bytu jsme se chodili jen umýt a na záchod, matka občas nějaké jídlo uvařila. Ono ho stejně ke konci války moc nebylo. Protože naše tři domy byly vidět ze všech stran, měli jsme strach, aby Němce nenapadlo na domy střílet z děl, která byla na polích nad Motolem, nebo je bombardovat. Podle toho, co hlásí v rádiu, je situace zlá. Když vyjdeme ze sklepa, slyšíme z Prahy i dělostřeleckou střelbu.

Prší. Rozhlasem přišla zpráva, že od severozápadu se do Prahy stahuje německá armáda, která ustupuje před Rudou armádou, a je nutné stavět barikády. Byl už večer a tma, sešli jsme nynějšími Husovými sady dolů do Košíř. Ve Vrchlického ulici už bylo hodně lidí, kteří snášeli na budoucí barikádu vše možné, stála tam i nějaká nákladní auta, někteří vylamovali dlažební kostky a já je s ostatními nosil k narůstající barikádě. Nepamatuji si, kdy jsme skončili, jen vím, že ta barikáda byla dost vysoká. Další byla na Plzeňské třídě.

Někdo přišel se zprávou, že Prahu od západu osvobozují vlasovci, těšíme se, kdy dorazí až k nám na Smíchov.

Pondělí 7. 5.

Z posledního patra, kde jsme bydleli, bylo vidět Prahu od Strahova až ke kostelu Sv. Ludmily na Vinohradech. Viděli jsme černý kouř, který stoupal ze Starého Města a z okolí Václavského náměstí. Teprve později jsme se dozvěděli, že vyhořela Staroměstská radnice. Stále je slyšet střelba z pušek, kulometů a děl. Ze zpráv z rádia víme, že v Praze probíhají těžké boje. Z vil vyvádějí vojáci a strážníci německé rodiny, které ještě neutekly. Ale doma naši nikdy neříkali, že by s nimi byl nějaký problém, chodili i do krámu u nás v domě nakupovat. Vlasovci tady ještě nejsou.

Posloucháme rozhlas i ve sklepě, kam někdo přinesl radiopřijímač. Na Pankráci vraždí německé útvary SS české občany, které vyhnali z krytů, a ženou je před tanky. K večeru přichází zpráva, že Němci kapitulovali a mají se vytvořit průchody v barikádách, Američané jedou od Plzně do Prahy. Jásáme. Skutečně pozdě večer projíždí Košířemi kolona amerických vozidel. Stojíme na ulici a máváme jim. Později se dozvídáme, že to byla jen mise, která jela do Lázní Velichovky, předat velení německé armády kapitulaci a projednat ukončení bojů. Němci ještě nejsou poraženi, v centru a v dalších částech Prahy se tvrdě bojuje. Na Smíchově, v Košířích, Motole a dál na západ je klid, vlasovci zasáhli. Na Malvazinkách byl vojenský lazaret a měli jsme strach, co se stane, až ho budou vyklízet.

Úterý 8. 5.

Rádio znovu hlásí, že Němci kapitulovali a v Evropě válka končí. Bohužel ne v Praze, Němci bojují dál, chtějí prorazit na západ k Američanům, bojí se Rusů, jednotky SS pokračuji na Pankráci a v Krči v bojích. V Praze je podepsána s Němci dohoda o kapitulaci a volném odchodu německé armády na západ, ale bojuje se dál.

Stále žijeme ve sklepě.

Středa 9. 5.

I u nás na Černém vrchu se odpoledne objevují vojáci Rudé armády, vítáme je, nosíme jim vodu, oni nám dávají několik masových konzerv. Jeden z vojáků vezme samopal a střílí dlouhé dávky do vzduchu, v panice prcháme prcháme a padáme na zem, na mne stále doléhá to bombardování. Ale konečně je alespoň pro nás válka u konce.

Vrátili jsme se do školy, na začátku července jsme dostali vysvědčení a hurá na prázdniny. S několika kamarády z našich domů jedeme na Šumavu pod Čerchov na skautský tábor. V jednom z našich domů bydlí skautský vedoucí a tak jsme i přes válku fungovali jako Klub turistů. Když na to vše dnes vzpomínám, nepřipadá mi to tak zlé, ten strach a obavy člověk zapomene a v hlavě zůstane jen ten příběh, jako by to prožil někdo jiný.

Zdroj: praha.zeleni.cz

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: PV

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Krejza (ODS): Na střelbu do vlastní nohy jsme mistři světa

13:29 Krejza (ODS): Na střelbu do vlastní nohy jsme mistři světa

Komentář na facebookovém profilu k rozhodnutí ÚOHS o půlmiliardové pokutě uložené Ministerstvu obran…