Být ministrem dopravy zkrátka není zaměstnáním na půl úvazku. I když přesnější by možná bylo říct na dálku, ministr tam totiž údajně pouze občas přijede podepsat to, co mu podřízení připraví. To je samozřejmě něco, co od vlády neočekáváme. A řečmi o tom, v kolik hodin, kdo vstává, to neokecáme.

Ministerstvo pod tlakem

Ministerstva dopravy a průmyslu jsou a v nejbližší době budou vystaveny stále silnějšímu tlaku spojenému s takzvanou dekarbonizací neboli omezováním produkce oxidu uhličitého. Česká republika k tomu jednak nemá vhodné dispozice a zároveň to může být pro naši ekonomiku likvidační. V této situaci potřebuje každé ministerstvo silnou osobnost, která takovému tlaku bude čelit. V dopravě a průmyslu to přitom platí několikanásobně. Přes sms zprávy to samozřejmě nepůjde.

Vedle toho je ministerstvo dopravy pod náporem různých zájmových skupin. To bez každodenního soužití se svými podřízenými nelze ani pochopit, natož se umět jednotlivým tlakům postavit. Jedná se o zájmy stavebních firem, ekologických aktivistů, dopravců, a to dokonce v různých a technologicky naprosto odlišných druzích dopravy. Opravdu takovým tlakům může rozumět někdo, kdo si na ministerstvo dopravy odskočí v okamžiku, kdy má zrovna na ministerstvu průmyslu chvilku volna?

Až se musí něco stát…

Je zajímavé, že média tomuto fenoménu začala věnovat pozornost až v okamžiku, kdy došlo v krátkém čase k několika nehodám na železnici. To se opravdu neví, že jsou strojvedoucí přetíženi? To se neví, že na mnohých železničních tratích je bezpečnost dopravy zajištěna předpotopním způsobem naprosto neodpovídajícím současným technologiím? To je takový problém vytvořit databázi, která by shromažďovala údaje o různých úvazcích strojvedoucích a jejich aktuálních službách? Samozřejmě není. Jen by se dopravě musel věnovat někdo kompetentní, a především na plný úvazek.