Průběh volební kampaně i samotných letošních voleb hlavy českého státu byl provázen řadou vážných problémů. Nelze přitom povětšinou mluvit o zcela nových a nečekaných chybách. Druhá zkušenost přímé volby prezidenta republiky spíše svědčí o systémových vadách. Ani po přesunu z parlamentního stranického handrkování a kšeftování do polohy všelidového hlasování se totiž v českém kapitalismu volba prezidenta nezbavila zátěže a rizik korupce a klientelismu. Vyjevuje se v ní neústavní diskriminace občanů a škála nových forem nedemokratického ovlivňování voleb.
Všímaví kritici, dovolávající se občanské rovnosti, poukazují na to, že zatímco někteří uchazeči o funkci hlavy státu sbírali potřebných padesát tisíc podpisů spoluobčanů, jiní využili zákonem nabízené možnosti a místo pracného shánění podpisů „v podzámčí“ se obrátili na poslance a senátory. Argumentují věcně, jakápak rovnost občanů, když namísto padesáti tisíc podpisů zdola někomu stačí v případě podpisů shora získat si jen dvacet poslanců, případně pouhých deset senátorů. Stav, připuštěný poněkud zmatenými kompetentními úřady, kdy jeden poslanec nebo senátor mohl podepsat návrh kandidatury více uchazečům, korunoval komedii vychytralých.
Nepříjemnou pachuť systémové korupce a podvádění, bez ohledu na kvalitu samotných uchazečů, má financování volební kampaně. Zatímco hlasy pro kandidáty přímo ve volebních místnostech jsou si rovny, vůbec to neplatí pro dárce, pro velikost a původ finančních darů. Ti, co na to mají, si kupují přízeň a předplácejí úspěch „svého koně“ statisícovými i milionovými sumami a ještě odepíší část „daru“ z daní. Je to demokratické? Sotva.
Formální zákonné omezení volebních výdajů jednotlivých kandidátů na kampaň limitem 40 milionů korun pro první kolo a celkovou částkou 50 milionů za kola obě bylo zpochybněno dokonce odpovědným státním úředníkem. Nápad, že se postupujícím kandidátům nezapočítá do limitu výdajů to, čím jim pro kampaň do druhého kola přispějí neúspěšní soupeři z kola prvního, by zasloužil zvláštní cenu za „genialitu“. Dalším trikem, jak limit obejít, jsou kampaně vedené „vedlejšími“ příznivci či odpůrci jednotlivých kandidátů.
V kapitalismu se pochopitelně projevuje tendence vše poměřovat penězi. Snaha majetných a vlivných koupit si a vyhandlovat vše, co lze. Tlaku peněz, korupce a klientelismu podléhá nebo musí v té či oné formě čelit veškerý společenský život. Platí to i pro pravidla a procedury formální demokracie. Z formálně přímé volby prezidenta republiky se tak do značné míry vinou těch ekonomicky silnějších a vlivných stává předmět handlu. Výběr kandidátů, financování a vedení kampaní i veřejná informovanost o kvalitách uchazečů podléhá tlakům, které demokratický výběr a volbu ohýbají, deformují a usilují proměnit ve frašku.
Jsem přesvědčen, že ty nejostudnější projevy korupčnictví a klientelistického ovlivňování kampaní a průběhu voleb prezidenta republiky je nutné trvale podrobovat nesmlouvavé kritice. Bezzubá opatření a nedemokratické, hrubě nemravné limity a procedury nejsou nezměnitelné. Jsou samozřejmě převážně projevem a odrazem systémové povahy režimu, který skutečnou občanskou rovnost a demokracii rozhodování považuje za hrozbu. K tomuto stavu by občané neměli mlčet. To ovšem neznamená, že bychom neměli plně respektovat volební úspěch Miloše Zemana, který tak i v dalším období bude pokračovat v náročné funkci hlavy státu. A k tomu mu chci i svým jménem upřímně poblahopřát.
(převzato z Profilu)
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
