Pane doktore, rádi vás opět vítáme v ParlamentníchListech.cz po zdravotních potížích, jež vás postihly. Dovolte nám zeptat se, zda se vám již daří lépe a zda jste v nemocnici vnímal něco z mediálních šumů, kterými jsme neustále zahrnováni. Třeba kolem Zelenského návštěvy.

Nechci obtěžovat soukromými starostmi, ale ona každá i špatná věc je pro něco dobrá. Jednak jsem se dozvěděl, že lidé ve VÚN v Praze ve Střešovicích mají jiné starosti. Nejen pacienti, lékaři a obsluhující personál nemají čas na dělání si schválností, jako „lidé od novin“, jednak se více zajímají o starosti jim třeba jen dočasně blízkých. Nemají čas na povrchní zábavu nebo dokonce na věci jiným lidem ubližující, a tak je jim snadné, nezabývat se povrchními hloupostmi, jako je třeba politika. A starat se o věci vážnější, které jim mohou pomáhat v jejich trápení nebo starostech o druhé.

Z návštěvy pana prezidenta Zelenského a panáčkování jeho přátel a obdivovatelů jsem si proto neužil skoro nic, ale mediální teror mi nahradily pompézní obřady a podezřele prostý katafalk s rakví papeže Františka při obřadech ve Vatikánu. Okázalosti nemohly opomenout tradiční církevní autority, kterým se snažili sekundovat ti, kteří vznešenosti jejich ornátů ještě nedosáhli. Líbilo se jim neustále opakovat, že papež František žil jinak než jeho předchůdci, a že ve svém konání „za vším viděl, hledal a nalézal člověka“.

Lépe by to neřekl snad ani Maxim Gorkij, blahé paměti, ačkoliv ten byl z Nižního Novgorodu, a tak by se ta jeho slavná věta, někdy připisovaná etnicky rusko-ukrajinsky-sovětskému kulturními prostředí, asi nemohla bez dovolení současných strategických komunardů, a bez následků, pustit do světa.

Nicméně, říci tomu masivnímu pokrytí Zelenského návštěvy? A co říci na to, že vládní politici i jejich blízcí poradci generují rychlostí světla tvrzení, že „Zelenskyj je hrdina“ a že „stojíme za Ukrajinou“? Jak to, že z Ukrajiny je uzlový bod jejich prožívání a mentálního světa? A opravdu s maximální emocí.

Podle některých těchto citově až nemírně zaujatých a literárním figurám propadajících popletů, je Volodymyr Zelenskyj něco jako „hrdina z dávných ruských bylin“ přemluvený do ukrajinštiny. Podle Františka Ladislava Čelakovského mezi ně patřil nejen Ilja Muromec, Dobryňa Nikitič ale i Čurila Plenkovič, který se vypravil do Kyjeva sloužit knížeti Vladimírovi. Snad bychom si mohli dobrat i konce jedné z pověstí, podle kterého hrdinové zpychli v boji s Tataříny a když všechny porubali, vyzvali Boha, aby jim poslal i vojsko nezemské. „I s tím si poradíme!“ Prý ze země vyskočil Tatařín, kterého jeden z hrdinů rozťal mocnou ranou a z Tatařína byli dva Tataříni. A tak je hrdinové do večera rubali, ale Tatařínů stále jen přibývalo. Nakonec jejich paže zemdlely, do srdcí jim padl strach a obrátili své koně a ujížděli ukrýt se ve skále. Skála se neotevřela a hrdinové před ní zkameněli. „A od těch čas, nebylo na Rusi hrdin více!“

Takže obdivovatelé Volodymyra Zelenského jako „hrdiny svobodného světa“ (podle českého autora) by mohli přemýšlet, zda jejich heroj by nemusel dohrát svou historickou roli mnohem dřív k podobnému nešťastnému konci, než si oni myslí.

Na druhou stranu, opoziční část obyvatelstva už je z „přehřívání“ ukrajinského tématu unavena a projevuje se větami „ať táhne“ nebo jinými nadávkami. Jak toto vnímáte?

A kdyby v Čechách všichni svatí, všimnou si jich Češi paličatí, buď svatý rád, když není bit! To jsou trochu pokroucená slova Jana Nerudy, ale i ta nemusí být daleko od pravdy. A důvodem nemusí být chování a jednání „ukrajinských hrdin“, ale jen tupost českých hagiografů, kteří sepisují životopisy svatých tak zavile, že jim svými dobrými úmysly dláždí cestu do pekel. A protože si lidé neradi přiznávají, že něco svou vlastní hloupostí způsobili, rádi hledají ty, kterým by za svou nedostatečnost mohli nadat do symbolů toho, co sami způsobili. Nebude-li po ruce Volodymyr Zelenskyj, může to být třeba Petr Fiala nebo některá z dam českého politického orloje. To, že mezi těmito lidmi se dámy i pánové posílají „doněkam“, není nic tak mimořádného a dokonce si myslím, že takových lidé stále víc a víc přibývá.

Mimochodem, americký prezident Donald Trump dal najevo, že v tuto chvíli není jeho prioritou sjednávat mír na Ukrajině. Dohodu o využití vzácných minerálů dostal a sice Ukrajině zřejmě nebude dávat nic zdarma ani na úvěr, ale dává najevo i znechucení Putinem. Rusko dle tajných služeb chce ještě dál bojovat. Čili mír se nekoná?

Je to politicky a diplomaticky, dovolím si tvrdit, velice zajímavá situace. Odmysleme si legendy, kterými nás baví političtí komentátoři a jejich kolegyně a uvědomme si, že z televizních obrazovek k nám nemluví lidé, kteří nám chtějí něco říct, ale že jsou to neosobnosti, kteří se chtějí ukázat, jak jsou povídaví a u koho šijí. To sice není žádný zločin, ale přes hromady těchto dutých a neustále se opakujících stejných slov neexistuje možnost pochopit, co mělo být obsahem sdělení. Snad je jakási naděje ve vytváření nových slovních bariér těmi, kteří nepovažují za svůj životní cíl politiku, ale mají studiem získaný rozměr znalostí, na jejichž základě mohou vstupovat do sporů a diskusí, jejichž cílem je někoho přesvědčit a nikoliv vyloučit z toho, čemu stále ještě snad můžeme říkat politický diskurz.

Fotogalerie: - Je právě sechs hodin

Další téma, které vyvolává až hysterickou pozornost, je konec 2. světové války. Kdo nás osvobodil nebo neosvobodil. Dovolte mi předložit vám mapičku, kterou sdílejí někteří vládní představitelé. Dle ní většinu českého území, jehož osvobození se připisuje sovětské armádě, neosvobodil nikdo, protože Němci utekli ještě před příjezdem Rusů. Jak se na to díváte?

Zřejmě každá generace, která má právo se tímto slovem nazývat, protože se utváří prostřednictvím kolektivního uvažování nad historickými událostmi, které se stávají historickými fakty, a snaží se tato fakta vytvářet a stávat se jejich tvůrci nebo spolutvůrci. Ještě horší je pak víra, že víme, jak se to všechno stalo a že máme dokonce badatelská pracoviště, která mají dokonce ze zákona definována, co a jak se stalo. Už Kosmas uměl rozlišovat mezi tím, čeho byl svědkem a co se dovídal z bájných vyprávění starců.

Jednou se dokonce Parlament ČR usnesl, že byla „totalita“ a že víme, kdo byl jejím tvůrcem, ale to neznamená, že ti jen o něco mladší se našim představám a sněním nebudou smát. A opět, není to nic světoborného, spíše jsou k smíchu jen ti, kteří objevili věčnou pravdu a nechali ji tesat do pomníků a na její slávu budovat chrámy. A ti věční přepisovači dějin nám o jejich barvě a chuti neříkají nic nového. Tak jim dopřejme této zábavy, do dějin se půjdou znemožnit sami.

Na pietní akty spojené s koncem války nejsou zváni vzhledem k válce na Ukrajině představitelé Ruské federace. Je to pochopitelné?

Pro mne nikoliv, ale já jsem generace, která si může ještě hodně věcí pamatovat, protože jsme byli nebo mohli být jejich svědky. Já si pamatuji to pražské ruské „davaj časy“, stejně jako strakonické „hau-dú-jú-dú, máte čokoládu?“ Stejně jako čtenáři nebo konzumenti pamětí o tom, jak to bylo v Teheránu, na Jaltě nebo v Postupimi. Pro někoho je to zábavné čtení, pro jiného pozitivistická věda. A asi nejčastěji, pro mnohé je to jen čtení, pro jiného z boží milosti svěřená pravda.

Fotogalerie: - Dostaveníčko se Simionem

Ale ten postupný a řízený proces přepisování evropských dějin může být sám o sobě zajímavým uměleckým žánrem. A když se to píše na zakázku a za peníze je to jistě pro někoho více než zábavné. Kdo bude na Rudém náměstí v Moskvě, na americké velkoparádě ve Washingtonu a dokonce o něco později v Pekingu nejsou pochodující dějiny. Je to jen dočasné přesvědčování všech, kteří mají být přesvědčeni, že někteří mají moc a právo si poručit, co se jim zlíbí.

Pane doktore, jak je to přesně s plány Heydricha a dalších německých představitelů na vyhlazení a zotročení českého národa? Existují různé verze toho, co se s českých národem údajně mělo stát po případném vítězství Němců ve 2. světové válce.

Já jsem se věnoval, pokud jde o historii, trochu jiným světům, než je naše sebestředná Evropa, a tak si nejsem jistý, zdá mám právo na tuto vaši otázku odpovídat. Snad jeden příklad za všechny. V indonéských dějinách se setkáme s Malajskou kronikou (Sejarah Melayu), která je zajímavá tím, že vypráví příběhy dnešního téměř celého indonéského souostroví a není v ní uvedené jediné datum. Tím ji obohatili až nizozemští a pozdější britští historici.

S legendami o Heydrichovi a jeho příchodu do Prahy jen to podobné. Jeho dva, respektive tři projevy, které přednesl německé a kolaborantské společnosti v Praze, se dávají dokonce i do souvislosti s vytvořením Prahy jako centra Velkoněmecké říše nad hrobem Karla IV. Těch opatrných zpracování pověstí a legend spojených s jeho osobou vzniklo v posledních letech několik a nechci ve své děravé paměti ublížit jejich vynikajícím autorům, kteří je už zpracovali.

Ale jedna věc je nesporná. Plán na postupnou likvidaci českého národa byl několikrát veřejně i v soukromí Heydrichem prezentován a jeho echo lze stále ještě zaslechnout i v dnešní době. Jen bychom měli být k jeho trubadúrům pozornější a vnímavější

Psali jsme:

Zbořil: Čím papež František pobouřil válečné fanatiky. Konec války na Ukrajině?

Zbořil tuší, kdo Nerudové nakukal, že nás osvobodili Američané. I odkud pochází

Třeba budou opisovat i na Ukrajině. Zbořil k dalším propadům vlády

Na Západ to berte přes Ukrajinu, směje se Zbořil. A slovo k historii podle Mádla