Průběh volební kampaně i samotných letošních voleb hlavy českého státu byl provázen řadou vážných problémů. Nelze přitom povětšinou mluvit o zcela nových a nečekaných chybách. Druhá zkušenost přímé volby prezidenta republiky spíše svědčí o systémových vadách. Ani po přesunu z parlamentního stranického handrkování a kšeftování do polohy všelidového hlasování se totiž v českém kapitalismu volba prezidenta nezbavila zátěže a rizik korupce a klientelismu. Vyjevuje se v ní neústavní diskriminace občanů a škála nových forem nedemokratického ovlivňování voleb.

Všímaví kritici, dovolávající se občanské rovnosti, poukazují na to, že zatímco někteří uchazeči o funkci hlavy státu sbírali potřebných padesát tisíc podpisů spoluobčanů, jiní využili zákonem nabízené možnosti a místo pracného shánění podpisů „v podzámčí“ se obrátili na poslance a senátory. Argumentují věcně, jakápak rovnost občanů, když namísto padesáti tisíc podpisů zdola někomu stačí v případě podpisů shora získat si jen dvacet poslanců, případně pouhých deset senátorů. Stav, připuštěný poněkud zmatenými kompetentními úřady, kdy jeden poslanec nebo senátor mohl podepsat návrh kandidatury více uchazečům, korunoval komedii vychytralých.

Nepříjemnou pachuť systémové korupce a podvádění, bez ohledu na kvalitu samotných uchazečů, má financování volební kampaně. Zatímco hlasy pro kandidáty přímo ve volebních místnostech jsou si rovny, vůbec to neplatí pro dárce, pro velikost a původ finančních darů. Ti, co na to mají, si kupují přízeň a předplácejí úspěch „svého koně“ statisícovými i milionovými sumami a ještě odepíší část „daru“ z daní. Je to demokratické? Sotva.