Vážená paní předsedající, dámy a pánové, řešení vztahu k minulosti vždy bylo a je součástí převratných změn. Bourání starých pomníků a budování nových, přejmenování názvů ulic a přepisování učebnic je toho názorným důkazem.

Jde především o odmítnutí bezprostřední minulosti s poukazem na její údajnou nebo skutečnou nemravnost. A nový či vhodný pohled na minulost se pak stává především tím, co dává oprávnění a zdůvodnění určitému politickému projektu. Odmítáním bezprostřední minulosti se však mnohdy pouze nahrazují nedostatečně formulované programy k moci se deroucích spasitelů.

Docela chápu, že minulost byla nutným tématem i prvních polistopadových volebních klání. Pokud však zůstává hlavním tématem různých kampaní i téměř čtvrtstoletí po pádu předlistopadového režimu, o něčem to svědčí. Zejména pak o neschopnosti nastolovat ty otázky, kterými společnost opravdu žije. Ano, pod záminkou kádrování minulosti fakticky jisté politické kruhy bojují s přítomností. Často si pak vystačí s kombinací polopravd, lží a nenávistných výpadů, někdy jdoucích do polohy historicky nechvalně známého boje s údajným žido-bolševickým nebezpečím.

O to víc rozumím pozoruhodnému výroku jednoho ze signatářů Charty 77 Miroslava Jodla z roku 1993. Živočišný antikomunismus je schopen, jak mě v děsivé ironii napadá, poslat Hitlerovi do pekla bleskový telegram: Adolfe, vrať se, vše odpuštěno.

Téměř 25 let od listopadu 1989, od roku zvratu, dává dostatečný odstup, aby bylo možné poměřovat tehdejší očekávání, deklarované cíle ekonomické, politické i sociální se skutečnými výsledky. Ano, začalo to jako revoluce étosu, ale velice brzy se onen historický zvrat změnil v revoluci zájmů a vyrovnávání se s minulostí. Například prezidentská kandidátka Táňa Fischerová považuje za vítězství, že skončila vláda jedné strany. Za prohru pak to, že se nezrodilo nic lepšího.