Grygar (Svobodní): Právní aspekty vystoupení z eurozóny

Přesně v souladu s Reaganovými slovy „čím více plány selhávají, tím více plánovači plánují“ se začaly vytvářet nejrůznější „záchranné“ programy, jako např. Evropský stabilizační mechanismus (ESM), proti kterému se Svobodní velmi ostře vymezili nebo tzv. bankovní unie.

Tyto „záchranné“ programy však nemohou vyřešit příčinu problémů eurozóny, která dle mého mínění spočívá v tom, že eurozóna zkrátka není optimální měnovou zónou ve smyslu teorie nositele Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1999 Roberta Mundella[1]. Je patrné, že euro nepomáhá k přibližování (konvergenci) mezi jednotlivými členskými státy eurozóny, jak bylo slibováno, ale spíše způsobuje diverenci mezi nimi. Již roce 2001 správně poznamenal viceprezidnet Evropské centrální banky Christian Noyer, že „měnová politika v rozšířené eurozóně nebude a nemůže jako svůj cíl zahrnovat podporu procesu dohánění v kterékoliv členské zemi.“ Pokud se tedy z eurozóny nestane optimální měnová zóna a nedojde dostatečně rychle ke konvergenci mezi jednotlivými členskými zeměmi eurozóny, o čemž lze s úspěchem pochybovat, je naprosto legitimní usilovat o měnovou desintegraci eurozóny.

Poslanec Svobodných v Evropském parlamentu Petr Mach pak usiluje o dobrovolnost eura pro členské státy eurozóny (možnost právně konformního vystoupení z eurozóny) i pro zatím nečlenské státy eurozóny (vyvázání se z právního závazku euro přijmout). Toho lze docílit prostřednictvím článku 48, odst. 2 Smlouvy o EU, který umožňuje Evropskému parlamentu předkládat návrhy na změnu Smluv Radě. Návrh na změnu Smluv nemusí jen rozšiřovat pravomoci Unie, jak se často mylně uvádí, ale může je i omezovat, což výše uvedený článek explicitně uvádí. Jelikož je právo předkládat návrhu Smluv přiznáno jen Evropskému parlamentu jako celku (dále pak Komisi a vládám členských států Unie), bude muset Petr Mach najít např. ve spolupráci se stranou UKIP či s německou AfD dostatek dalších poslanců, kteří tento návrh podpoří. Na takovou změnu Smlouvy navíc nelze použít tzv. zjednodušující postupy a Smlouva by musela být ratifikována všemi členskými státy EU v souladu s jejich vnitrostátním právem. Pokud se to nepodaří, neznamená to, že by členské státy eurozóny nemohly tuto neoptimální měnovou zónu fakticky opustit. Jen by opuštění eurozóny z jejich strany bylo v rozporu s komunitárním právem[2], konkrétně porušením v úvodu zmíněného článku 3, odst. 1, písm. c) SFEU, jelikož provádět měnovou politiku pro členské státy eurozóny je výlučnou pravomocí Unie, kde členské státy mohou jednat jen tehdy, jsou-li k tomu Unií zmocněny.

Pokud hospodářská krize eurozóny způsobená neexistencí optimální měnové zóny bude nadále gradovat a členským státům nebude umožněn odchod z eurozóny změnou primárního práva EU, je možné, že dojde k odchodu některých států z eurozóny i bez souhlasu ostatních členských států (v rozporu s komunitárním právem), čemuž chce právě návrh Svobodných v EP předejít. Podle komunitárního práva však takovýto členský stát nemůže být z Evropské unie ani vyloučen, jelikož komunitární právo vyloučení členského státu vůbec nezná a neupravuje. Na základě ustanovení článku 7 Smlouvy o EU může dojít nanejvýš k tzv. „pozastavení členských práv danému členskému státu“, což je institut, který byl do komunitárního práva zaveden „teprve“ Amsterdamskou smlouvou.[3]

Rozhodnutí o pozastavení členských práv může být navíc přijato pouze z důvodu porušení tzv. materiálního ohniska (jádra) Unie, vyjádřeném v článku 2 SEU. Jen stěží si lze představit, že by vystoupení členského státu z eurozóny skutečně přestavovalo zásah do materiálního ohniska EU. Muselo by se dovodit, že vystoupení z eurozóny představuje tak zásadní porušení „právního státu“, konkrétně zřejmě zásady pacta sunt servanda (smlouvy mají být dodržovány), který je s materiálním ohniskem Unie (článek 2 SEU) v rozporu. „Při posuzování závažnosti porušení hodnot by se přihlíželo pravděpodobně k tzv. Kodaňským kritériím, podle nichž se posuzují kandidátské státy, které musí podle čl. 49 SEU uznat hodnoty Unie. Porušením Kodaňských kritérií je, pokud orgány státu nerespektují demokracii, právní stát, lidská práva, úctu k menšinám a jejich ochranu.“[4] Následkem by pak bylo nanejvýš pozastavení určitých práv spojených se členstvím v Unii (především hlasovací právo zástupce daného členského státu v Radě). Povinnosti vyplývající z členství v EU tím nejsou dotčeny. I pokud by si tedy členský stát eurozóny zavedl vlastní měnu a začal provádět bez pověření Unie autonomní monetární politiku, nelze ho podle komunitárního práva z EU v žádném případě vyloučit.

Je značně sporné, zda by v otázce případného vyloučení šlo využít mezinárodního práva veřejného. Jeden výklad říká, že si „ústavodárce“ při tvorbě „ústavního práva EU“ možnost vyloučení členského státu z EU nepřál a proto zavedl jen „institut“ pozastavení členských práv, a že není možné v této otázce přejít na obecnou úpravu mezinárodního práva veřejného. Druhý výklad, k němuž se přikláním i já, tvrdí, že v nejzazším možném případě může být subsidiárně využito mezinárodní právo veřejné, konkrétně Vídeňská úmluva o smluvním právu, která v článku 60, odst. 1 říká že „podstatné porušení mnohostranné smlouvy jednou ze stran opravňuje druhé strany přerušit jednomyslnou dohodou provádění smlouvy zcela nebo zčásti nebo ji ukončit…“ Podstatným porušením smlouvy se rozumí porušení ustanovení, „které je podstatné pro plnění předmětu a účelu smlouvy.“ Je otázkou, co je podstatným cílem SEU a SFEU (dvou rovnoprávných smluv, v nichž je obsaženo primární právo) a zda vystoupení z eurozóny podstatným porušením ustanovení pro plnění účelu smlouvy skutečně je. Smlouvy obsahují již od dob Montánní unie cíl dosáhnout stále těsnější Unie (Ever closer Union).

Členové eurozóny nemohou právně konformně zavést ani paralelní národní měnu a provádět autonomní měnovou politiku, jak bývá někdy zvažováno. Jak již bylo řečeno, tak k takovému jednání by potřebovali zmocnění Unie (článek 2, odst. 1 SFEU), jelikož provádění měnové politiky pro členské státy, jejichž měnou je euro je výlučnou pravomocí Unie, u níž členské státy v podstatě nesmějí uplatnit ani tzv. blokační účinek a rovněž se zde neuplatní ani vágní a značně pochybný princip „subsidiarity“, který je námi kritiky současné EU zcela oprávněně podrobován značné kritice. Zajímavá situace by nastala, pokud členská země eurozóny zavedla vlastní měnu formou ústavního zákona a argumentovala tím, že na ústavní pořádek aplikační přednost komunitárního práva nedopadá a že měnovou politiku začala po „tragédii eura“ považovat „tvrdé jádro národní státnosti“[5]. Již v minulosti totiž ústavní soudy některých členských států odmítly uznat aplikační přednost komunitárního práva před (některými) ústavněprávními normami, což je podle mě zejména ve vztahu k materiálnímu jádru ústav (byť jsem k teorii materiálního ohniska ústav poměrně skeptický) zcela logické. Soudní dvůr EU (dříve Evropský soudní dvůr) však naproti tomu dovozuje přednost komunitárního práva vůči veškerým normám vnitrostátního práva, včetně ústavního pořádku (např. 48/71 Komise v. Itálie).

Závěrem lze podotknout, že členové eurozóny by měli dostat možnost právně konformně tuto neoptimální měnovou zónu opustit. Pokud se tak nestane, může mít pro některé země vystoupení z eurozóny a zavedení vlastní měny podstatně méně ekonomicky negativních účinků, než potencionálně hrozící „pozastavení členských práv“ podle čl. 7 SEU, což je nejpřísnější „opatření“, které může být podle komunitárního práva vůči členské zemi EU uplatněno.

Avšak jak trefně napsala jedna z našich nejlepších měnových ekonomek Stanislava Janáčková, tak „udržování eurozóny v jejím současném složení za každou cenu, ať to stojí, co to stojí, zapadá do rámce dlouhodobého projektu evropských integračních elit, které se po léta snaží využít další krize k dalšímu utužení integrace. Jsou jim lhostejné náklady, které to sebou nese… Jde o krizi systému. Systému, který si myslel, že politika může diktovat ekonomice.“ [6]

O ekonomických aspektech eura přednášel Tomáš Grygar na konferenci Mladých konzervativců a Moravské vysoké školy v Olomouci, kde reprezentoval Svobodné, (další přednášející: Eva Zamrazilová – bývalá členka bankovní rady ČNB, Radim Kašpar – politolog, Jan Mrajca – ředitel agentury Raiffeisen Stavební spořitelna).