Paní vicepremiérko, kolegyně, kolegové,

dne 15. září 2004 Vláda České republiky po vedením premiéra Stanislava Grosse přijala usnesení číslo 904, ve kterém odsouhlasila prodej 45,8 % akcií státu na společnosti OKD.

Tehdejší ministr financí Sobotka si tehdy určitě neuvědomil, že jeho rozhodnutí o prodeji minoritního podílu státu na společnosti OKD negativně ovlivní životy téměř 100 000 obyvatel Moravskoslezského kraje a stane se žhavým politickým tématem až do dnešních, současných dnů. Proč tomu tak je, podle mě, ví každý občan České republiky. Při žádné jiné privatizaci majetku státu nedošlo z pohledu řadového občana k tak obrovské ztrátě státního majetku, jak se stalo v případě hornických bytů.

Můžeme zde žonglovat se zákony, s paragrafy, dobrou vírou či nevím čím ještě, ale nikdo, kdo používá selský rozum, nemůže v tomto případě říci to, co se stalo s hornickými byty nebo respektive použít jiné pojmenování než takové, že to byla zlodějna nejvyššího řádu. Jak jinak nazvat obchod, ve kterém se 46 000 bytů ocení na hodnotu 40 000 korun za jeden byt pouze za slib, že tuto cenu byty odprodáte nájemníkům. Pak následně tento slib nedodržíte a máte garantovaný čtyřicetinásobný zisk. Investujete 800 milionů korun a získáte 32 miliard.

To je skutečně skvělý obchod. Co na tom, že tyto byty měly být v rukou horníků a jejich rodin? To není podstatné! (zvýšeným hlasem) Podstatné je to, že se podařil skvělý obchod, který se zřejmě naposledy dařil americkým kolonistům v sedmnáctém století, kteří od indiánů za hubičku kupovali pozemky. Ve Wikipedii se tyto obchody zdůvodňují tím, že indiáni nebyli zvyklí na evropské chápání vlastnictví a neuvědomovali si plně dopad prováděných obchodů.