Na sudetoněmeckém setkání jsem byl nejméně desetkrát. Nejvíce zaujala moje návštěva v roce 2016, kdy jsem zde jako historicky první člen české vlády oficiálně promluvil a naše krajany pozdravil.

Letošní setkání je pro mě rovněž něčím významné. Cenu Karla Velikého, nejvyšší vyznamenání Sudetoněmeckého krajanského sdružení, bude tento pátek přijímat prezidentka mnichovské a hornobavorské židovské obce, paní Charlotte Knobloch. A já jsem byl požádán, abych při této příležitosti přednesl slavnostní řeč.

To je něco, čeho si skutečně považuji. Tato událost totiž zřetelně ukazuje, jak obrovský kus cesty ke smíření jsme osmdesát let po vypuknutí války urazili. Na konci třicátých let pevně držel vládu v Německu Adolf Hitler a po anšlusu Rakouska a přivtělení našich pohraničních území Třetí říši nikdo nemohl být na pochybách, že tím územní nároky a děsivé plány nacistů neskončí.

I mnoho českých Němců falešné a nenávistné nacistické propagandě podlehlo. S některými z nich jsem ještě mluvil a své těžké pochybení mi přiznali. Slyšel jsem od nich také, že ve chvíli, kdy se začali ztrácet jejich židovští sousedé a odjížděli „někam na východ“, si uvědomovali, že je něco špatně, ale to už bylo pozdě. To už gestapo v kožených kabátech zatýkalo za jakýkoli sebemenší náznak odporu proti „tisícileté říši“. Zrůdná mašinérie se rozeběhla a kromě války vyústila do neslýchané genocidy židovského národa v podobě šoa.