Tedy pod to, že není namístě inkluzi rušit – a až na to strašné slovo „inkludovaným“. Nelíbilo se ani počítači, opravil ho na „okludované“.

Už se asi úplně neshodneme na druhé části výroku, že inkluze nevyšla podle představ. Přinejmenším, mluvíme-li o její nejnovější fázi, je na hodnocení příliš brzy. Školství má už z podstaty setrvačnost zaoceánské lodi a rozhodně si nelze představovat, že změní směr hned, co se otočí kormidlem. Začít panikařit a cloumat kormidlem zase opačně znamená říkat si o malér.

Hlavně bychom si ale měli říci, že ta slavná inkluze není žádná umělá vymyšlenost, byla přirozeným stavem od začátku existence veřejného školství. Až na jednotlivce, především z tzv. lepších rodin, se všechny děti vzdělávaly společně bez ohledu na své přednosti či handicapy.

19. stoletím počínaje se začíná rozvíjet speciální pedagogika, vznikají také jednotlivé ústavy pro vzdělávání tělesně či smyslově postižených, ale samotné speciální školství ve své dnešní komplexní podobě je až záležitost století dvacátého. Nyní se vzdělávací systém po spirále celosvětově vrací k původní zásadě společného vzdělávání drtivé většiny dětí.