Tedy pod to, že není namístě inkluzi rušit – a až na to strašné slovo „inkludovaným“. Nelíbilo se ani počítači, opravil ho na „okludované“.
Už se asi úplně neshodneme na druhé části výroku, že inkluze nevyšla podle představ. Přinejmenším, mluvíme-li o její nejnovější fázi, je na hodnocení příliš brzy. Školství má už z podstaty setrvačnost zaoceánské lodi a rozhodně si nelze představovat, že změní směr hned, co se otočí kormidlem. Začít panikařit a cloumat kormidlem zase opačně znamená říkat si o malér.
Hlavně bychom si ale měli říci, že ta slavná inkluze není žádná umělá vymyšlenost, byla přirozeným stavem od začátku existence veřejného školství. Až na jednotlivce, především z tzv. lepších rodin, se všechny děti vzdělávaly společně bez ohledu na své přednosti či handicapy.
19. stoletím počínaje se začíná rozvíjet speciální pedagogika, vznikají také jednotlivé ústavy pro vzdělávání tělesně či smyslově postižených, ale samotné speciální školství ve své dnešní komplexní podobě je až záležitost století dvacátého. Nyní se vzdělávací systém po spirále celosvětově vrací k původní zásadě společného vzdělávání drtivé většiny dětí.
Samozřejmě že na vyšší úrovni, novým prvkem je individuace. Šití vzdělávacího programu na míru jednotlivým žáčkům stejně, jako je dnes už samozřejmostí v medicíně šití léčebného programu na míru individuálnímu pacientovi či tréninkového programu tomu kterému sportovci. Proč by právě školství mělo být výjimkou? A proč právě u nás?
Podobný spirálovitý vývoj je ale záležitost obecná, můžeme ji pozorovat v mnoha oborech lidské činnosti. Elektroautomobilismus převládal na počátku automobilové éry, kvůli jeho nedostatkům ho ale převálcovala auta se spalovacími motory. Teď se elektrická vozidla vrací, ukazuje se, že jejich nedostatky lze jednak odstraňovat, jednak že méně škodí životnímu prostředí. Podobně se pozvolna začíná vracet energetika ke své původní decentralizované podobě.
Speciální školství bylo stejně jako ta centralizovaná energetika a spalovací motory ve své době jistě pokrokem. Ale stejně jako v těch technických oborech se i vněm časem začaly ukazovat také docela vážné nedostatky. Ironií osudu podobné, jaké Karel Rais vytýká inkluzivní výuce. Co hůř, v mnohem koncentrovanější podobě, protože se v jediné speciální škole soustřeďovaly děti s nejrůznějšími problémy z celé řady často mnohem větších škol hlavního vzdělávacího proudu. S problémy výchovnými, vzdělávacími, psychickými, ono se to moc nerozlišovalo. Když to nešlo jinak, napsal se jako důvod přeřazení „praktické školní selhání“. Jedno, že šlo třeba o těžkého dyslektika s nadprůměrným intelektem. Tím hůř, když se s ním doma neučili a rodina moc nefungovala.
Přeřazení do speciálního školství většinou na tom většinou nic nezměnilo. Ostatně proč, když nadprůměrné nadání i tak zajistilo úspěšné zvládání učiva pro mentálně handicapované? A škola mohla s vřelým souhlasem rodičů po půl roce napsat do poradny: „zlepšení školního prospěchu potvrdilo oprávněnost přeřazení dítěte do speciálního školství“. Taky péče o talenty.
Program školské inkluze jistě není dokonalý, jeho realizace není bez chyb, přešlapů a nedostatků. Co v lidské společnosti je? Teď hlavně potřebuje čas, aby se mohla doladit, dozrát, usadit se. Jistě se občas může i „plašit“. Stejně jako se „plaší“ zrající víno. Ale dobrý vinař ho jen kvůli tomu nevyleje do kanálu.
Miroslav Hudec, psycholog a publicista
Zdroj: ceskalipa.zeleni.cz
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
