Vážený pane ministře, vážené dámy, vážení pánové,

pokládám si na začátek dvě otázky. Jak může kdokoliv soudný a odpovědný dát této vládě důvěru. A jak může někdo držet dál u moci tuto partu nebo spíš partaj, která je přehlídkou nedostatku kompetencí a přemíry chaosu?

Argument, že je pár měsíců do voleb a nemá to smysl, neberu. Smysl to má vždy a každý další den s touto vládou je zmařeným dnem. Zmařeným dnem pro tuto zemi, pro všechny její obyvatele, pro budoucí generace. Vyjádření nedůvěry není totiž jen jakási floskule, pod níž si běžný občan nedokáže nic představit. Je to o tom, zda naši občané prostřednictvím nás poslanců stále věří, že vláda dokáže spravovat tento stát, zda vládě věříme, dokáže spravovat tento stát. To není nic nedůležitého nebo něco, co by se mělo snižovat. Právě naopak. Je to důkaz, zda má vůbec právo tato vláda existovat.

Důvodů, proč by se vláda měla konečně kormidla moci pustit, je bezpočet. Některé už zazněly a některé další jistě zazní. Stačí jen namátkou: Tragikomedie na Ministerstvu zdravotnictví, kauza Vrbětice a především zbytečné zadlužování státu, které odneseme my a zejména naše děti. Zapadnout by ani nemělo, že to byla právě tato vláda, která přivedla k moci komunisty. Stranu, která je přímým pokračovatelem strůjců bývalého totalitního režimu v naší zemi, za níž stojí mrtví, zavraždění a okradení lidé. Proč to říkám a proč to zmiňuji právě teď? Protože je to právě 71 let od chvíle, kdy se stal jeden z mnoha krutých komunistických zločinů a ze kterého mě osobně jako bývalého sportovce mrazí. Před 71 lety došlo k pozatýkání hokejových reprezentantů a jejich následnému odsouzení ve vykonstruovaných procesech. Obžalováni byli z připravované emigrace a vlastizrady. Jen vinou komunistů přišel náš stát o skvělé sportovce a sportovní výkony, které by se zapsaly do historie. Jen jejich vinou strávili tito hokejisté svá nejlepší léta v komunistických lágrech, kde jeden z nich, brankář Bohumil Modrý zahynul. A my jsme dnes po 71 letech od této události nuceni poslouchat zdejší tanečky zdejších rudých soudruhů, jestli vysloví, jestli se schovají pod lavici, nebo pod koberec, nebo jestli mají rýmu, nebo jestli je náhodou nepřesvědčí tu Babiš, tu Faltýnek, tu v noci, tu ráno. Jak by řekl básník: smutno je mi v této zemi.