Výsledkem je chaotická, nepromyšlená a zcela jednostranná diplomacie, která v řadě klíčových regionů nemá co nabídnout.

Jedním z nejviditelnějších a zároveň nejvážnějších nedostatků současné české zahraniční politiky je její naprostá jednostrannost. Od chvíle, kdy Ministerstvo zahraničních věcí převzal současný šéf diplomacie, se celá agenda smrskla na jediný cíl: postavit se Ruské federaci a bezvýhradně podpořit Ukrajinu. Výsledkem je, že jiné strategické zájmy České republiky byly odsunuty na vedlejší kolej – anebo úplně zmizely.

Čeští diplomaté od Afriky po Asii mají dnes v zásadě jeden jediný úkol: přesvědčovat vlády hostitelských zemí, aby se připojily k odsouzení Ruska a vyjádřily podporu Ukrajině. Bez ohledu na to, zda to odpovídá jejich vlastním národním zájmům. Není překvapením, že tato mise většinou končí zdvořilým pokrčením ramen. Státy na jihu a východě planety se řídí svými vlastními prioritami a česká agitace na ně nemá prakticky žádný vliv. Když k tomu přičteme fakt, že naše diplomacie už nemá co jiného nabídnout, výsledkem je často jen vyhýbání se českým velvyslancům a nezájem o cokoli, co přinášejí.

Nejviditelnějším symbolem této strategie byl nápad vyvěšovat ukrajinské vlajky na českých ambasádách po celém světě. Efekt? Kromě nulového dopadu na světové dění vedlo toto gesto například k tomu, že se v některých zemích začali objevovat žadatelé o ukrajinská víza na českých ambasádách, protože vlajka zkrátka zmátla veřejnost.
Když už ani diplomaté nedokázali při takto redukovaném zadání chodit do kanceláří zahraničních partnerů s něčím novým, přišlo ministerstvo s dalším „řešením“ – zřídilo odbor strategické komunikace, který rozesílá ambasádám schválené fráze. Česká diplomacie tak začala připomínat aparát centrálně řízený spíše podle stranických not než skutečných národních zájmů.

Ztracená Asie a zmatek ve vztazích s Čínou