„Jedno musíme na stranách žádat stále a stále. Aby za své poslance a představitele vybírali slušné, politicky schopné a vzdělané muže a ženy.“

Vážené dámy a pánové,

právě jsem citovala slova Tomáše Garrigua Masaryka, jak je zachytil Karel Čapek, ve své knize Hovory s TGM. Takto jsme společně se Slovenskem slavili sté výročí naší společné republiky. V jejímž čele tento muž stanul. Sto let od doby, kdy se konečně i u nás zabydlela demokracie. Víme, že to nebylo na dlouho a že historický vývoj jejímu dalšímu rozvoji až tak moc nepřál. Ostatně smutných sedmdesát let od komunistického puče, který na dlouhou dobu zhatil další demokratický vývoj, jsme si taky vloni připomněli.

Letos jsme společně se Slovenskem oslavili jiné kulaté výročí. Již je to třicet let, co jsme si během revoluce, jíž říkáme sametová, začali opět budovat demokratické instituce, základ naší státnosti. Dějiny chtěly, abychom v této atmosféře plné významných výročí, vzpomínek a slavnostních úvah, byli konfrontováni s realitou. Všechno to, proti čemu generace našich statečných spoluobčanů bojovala a v co doufala, je ztělesněno ve vládě, kde předsedá bývalý komunista, a která je komunisty aktivně a s neustále rostoucím souhlasem velké části veřejnosti podporována. Chci tedy dnes, zde před Vámi shromážděnými říci, ne. Jako demokraticky smýšlející občanka této krásné země se s tím nemohu a nechci smířit. A věřím, že to mohu vykřiknout spolu s Vámi, drazí přátelé z TOP 09. Ne, s obnoveným komunistickým panstvím třicet let od Sametové revoluce se nesmíříme.