Kalousek (TOP 09): Začnu u té největší absurdity, se kterou dnes souhlasila Poslanecká sněmovna

Děkuji za slovo, pane předsedající, dámy a pánové, děkuji vám za pochopení, se kterým jste nám věnovali dvacetiminutovou přestávku na poradu klubu. Potřebovali jsme se poradit, jak vzhledem k tomu, jak dopadly pozměňovací návrhy, budeme postupovat dál a jsem klubem TOP 09 pověřen vám oznámit, že náš poslanecký klub vládní návrh zákona, kterým se mění některé zákony v oblasti daní, sněmovní tisk 509, nepodpoří. (Smích v sále.)

Dovolte mi zdůvodnění tohoto stanoviska. V deseti skupinách jsme se tady věnovali rozsáhlé škále pozměňovacích návrhů, protože se samozřejmě nejedná o jeden zákon, je to celkem devět zákonů, které měníme tímto rozhodováním, a procedurou hlasování byly rozděleny do deseti skupin.

Byly to návrhy na zamítnutí a případné legislativně technické úpravy, byly to pozměňovací návrhy, obsahující změny zákona o dani z nemovitých věcí, byly to pozměňovací návrhy, obsahující změny zákona o daních z příjmů a zákona o rezervách pro zjištění základů daně z příjmů, byly to pozměňovací návrhy, obsahující změnu zákona o spotřebních daních, pozměňovací návrhy, obsahující změny zákona o správních poplatcích, pozměňovací návrhy, obsahující změny zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů, také se to týkalo návrhů, které mění zákon o dani z hazardních her, a pozměňovací návrhy, obsahující změny zákona o dani z přidané hodnoty. V neposlední řadě to byly pozměňovací návrhy, rušící zákonné opatření Senátu o dani z nabytí nemovité věci, a pozměňovací návrh, obsahující změny zákona o hazardních hrách, to byl onen paragraf 59, týkající se hráčů pokeru.

Já začnu u té největší absurdity, se kterou dnes souhlasila Poslanecká sněmovna, a sice, se schváleným pozměňovacím návrhem pana poslance Veselého, G1 a G2, který usvědčuje vládní koalici z naprostého pokrytectví, když nad tímto zákonem argumentuje tím, že bojuje se závislostí. Schválili jste si, vážené kolegyně, vážení kolegové, že to, kde bez jakékoliv pochybnosti závislost vzniká a nese s sebou výrazné společenské náklady, to jsou tedy technické hry a hrací automaty, zdaněno více nebude, tam je daňová sazba ponechána, ale naprosto razantně a řekl bych bezprecedentně se zvýší sazba daně u loterií, a to dokonce mnohem víc, než předpokládal vládní návrh, nikoliv z 23 na 30, ale na 35 procent.

Není prokázána žádná závislost na loterijních hrách. Je prokázána závislost na hracích automatech.

Každý, kdo si prošel nějakým pracovištěm, já několika továrnami, tak víme, že sázení Sportky nebo kdysi populární Sazky bylo společenskou zábavou, kterými si pracovní kolektivy utužovaly kolektiv, a nevšiml jsem si za celý svůj život, že by na tom někomu vznikla závislost. Tam jste zásadním způsobem zvýšili o neuvěřitelných 12 % daňové zatížení. Tam, kde skutečně ta závislost vzniká, tak tam jste se rozhodli oproti pozměňujícímu návrhu pánů Dolejše a Onderky vlastně tu závislost podpořit a s daňovou sazbou nehnout. Přitom se skutečně jedná o otázku naprosto fundamentální, otázku závislosti a otázku společenských nákladů této závislosti.

Naprosto zásadní otázkou, která nejen v odborném prostředí vyvolává značné kontroverze, je problematika racionality hazardního hráče případně racionality hráče závislého. Lze vůbec považovat hráče, který utratil své úspory a přivedl svoji rodinu na mizinu, za racionálně uvažujícího a jednajícího? S nabízející se zápornou odpovědí přichází studie od autorů australské Productivity Commission striktně odmítající Beckerovu teorii racionální závislosti. Podle ní není závislý člověk schopen racionálního uvažování a stát mu v tomto směru má být nápomocen, když už ne přímo ústavní péčí, tak alespoň omezením vzniku závislosti prostřednictvím bariér uplatněných vůči provozovatelům hazardu, ale takového hazardu, na kterém skutečně vzniká závislost, či regulací aktivit hráče samotného. Stát má rovněž usnadnit racionální rozhodování hráčů tím, že jim poskytne více informací, např. nařídí provozovatelům poskytnout hráčům více informací, a vyrovná tak informační asymetrii, které hráči čelí. A teď si, dámy a pánové, uvědomte, jakou informaci vy teď vysíláte hráčům. Vy vysíláte hráčům informaci - loterie jsou podle nás stejně škodlivé jako hrací automaty. My jsme na základě všech studií, politických a odborných diskusí přišli na to, že ty loterie jsou úplně stejně škodlivé jako hrací automaty, a proto je budeme danit stejnou sazbou 35 %. - Vůči skutečně závislým se dopouštíte zásadní dezinformace. A za tuto zásadní dezinformaci ponesete, bude-li tento zákon schválen, jako že patrně ano, a pravděpodobně ale nenabude účinnosti k 1. 1. 2020, ale nabude účinnosti zcela jistě k 1. 7. 2020, tak od 1. 7. 2020 ponesete odpovědnost za to, že stát svým zákonem vysílá do sféry hráčů informaci, že sázení v loteriích je stejně nebezpečné jako hrací automaty, že Sportka je stejně nebezpečná jako hrací automaty. Je to asi to samé, jako kdybyste schválili zákon o tom, že marihuana je stejně nebezpečná jako heroin. Je to prostě nesmysl. A je to nesmysl, kterého se dopouštíte a zásadním způsobem ovlivňujete hráčské prostředí, zejména ty nejmladší, protože člověk mezi 18. a 20. rokem má ještě sklon k tomu uvěřit informacím, které k němu dojdou, a když zjistí, že Sportka je stejně nebezpečná jako hrací automaty, no tak proč by na ty automaty nešel. Proti těmhle přesvědčivým argumentům ohledně racionality zase liberální ekonomové argumentují, že lidské jednání je nutně jednáním racionálním. Konečným cílem jednání je vždy uspokojení nějakých přání jednajícího člověka a nikdo nemá kvalifikaci k tomu, aby určil, co by někoho jiného učinilo šťastnějším, či naopak méně šťastným. Kritici často říkají, co se domnívají, co by dělali na místě ostatních lidí, nebo s arogancí diktátorů lehkovážně ignorují vůli a tužby ostatních a prohlašují, jaké podmínky těchto jiných lidí by lépe vyhovovaly jim, kritikům samotným. - To byla, prosím, citace.

Jelikož každé jednání je konáno za nějakým účelem a jelikož tento účel nelze z vnějšku posoudit, je nutné každé jednání považovat za racionální. Jakkoliv tato definice není dokonalá, je užitečná ve dvou bodech - každé jednání každého jedince je výsledkem nesmírně komplexního a až absurdně složitého rozhodovacího procesu závisejícího na mnoha faktorech a koncept iracionálního jednání je velice jednoduše zneužitelný k vnucování vlastních potřeb ostatním lidem. Do této problematiky racionální závislosti - a to prosím vezměte v uvozovkách, je samozřejmě otázkou, zda závislost může, nebo nemůže být racionální, vy přispíváte k tomu samozřejmě, že nikoliv, protože stavíte Sportku na roveň hracím automatům - se významným způsobem zapsala chicagská škola, kdy ekonomie v tomto pojetí není význačná svým obsahem, ale metodou, tj. porovnáváním výnosů a nákladů. Jedinec vždy za každé situace - ať už vědomě či nevědomě - porovnává výnosy a náklady, lépe řečeno mezní výnosy a mezní náklady, a zároveň čelí nejistotě. Stejně jako řidič automobilu neví, zda se mu po cestě domů stane havárie a nechce, aby se mu stala, ani začínající hráč na automatech nebo s drogou experimentující středoškolák nechce propadnout závislosti a s určitou pravděpodobností také nepropadne. Pokud tedy podle této teze označíme gamblera za iracionálního, musíme tak označit i každého riskantně jednajícího jedince, kterému jednoduše nepřálo štěstí a stala se mu nehoda.

V reálném světě jsou velice vzácné situace, kde by se vyplatilo jednat bez jakýchkoliv potenciálních nákladů nebo rizik. Rizikové jednání tedy nelze jednoduše zaškatulkovat jako iracionální, neboť se s ním každý jedinec v určité míře potýká. Řekněme si, že počáteční rozhodnutí, zda spotřebovávat potenciálně něco návykového, je obecně iracionálním rozhodnutím. Závislost jako taková, jakkoliv jí jedinec později lituje - samozřejmě že budou litovat všichni, kteří vám uvěřili, že hrací automaty jsou stejně nebezpečné jako Sportka a že tedy nemohou propadnout závislosti - tedy jakkoli jí jedinec později lituje, není iracionálním rozhodnutím, neboť to nebylo jeho záměrem - pokud by se mohl takový jedinec rozhodnout, závislým by se nestal. Myšlenku považovat závislost za důsledek iracionálního rozhodnutí označujeme za příklad logického klamu. Shrneme-li tedy poznatky ohledně racionality závislého hráče, nejedná se vůbec o triviální problém. Jakkoli se jednání gamblerů zdá na první pohled iracionální, jedná se o jednání závislé na stavu, ve kterém se jedinec nechtěl ocitnout a ze kterého je velice těžké se dostat. (Hluk v sále.)

Staví totiž před jedince náklady velice těžko pochopitelné a ještě obtížněji posouditelné někým jiným než jedincem samotným. Pouze pokud dokáže gambler tyto náklady překonat, dostane se znovu skrze racionální jednání ze své závislosti. Z této pozice je rovněž těžší opodstatnit určité regulace a vládní kroky. (V sále je velký hluk a neklid!)

Druhým aspektem, který je třeba analyzovat v kontextu hazardního hraní, je kauzalita, respektive komorbidity. Jedná se o základní příčiny daného problému. Často za patologickým hráčstvím a za závislostí obecně stojí totiž jiná příčina. Člověk, splňující kritéria manické poruchy, není zodpovědný za své patologické hraní, neboť hraní samotné je následkem této poruchy. Při výpočtu společenských nákladů musíme být tedy velice opatrní. Může například za problémy s depresemi gamblerství? Nebo může za gamblerství deprese? Pokud špatně určíme směr kauzality, budeme na základě takto špatné analýzy řešit následek, a nikoliv příčinu problému. Analýza celospolečenské problematiky s hazardními hrami tedy musí počítat s komorbiditami, které snižují případné společenské náklady, jež ve skutečně nejsou spojeny s hazardem, to jest s následkem, ale s jinou příčinou. V tomto směru je úvaha, co je skutečně závislost a co je nebezpečnější, jestli Sportka a nebo hrací automaty, skutečně zásadní. Vy jste přesvědčeni, že je to nebezpečné stejně. Ale pojďme si říct, jaké společenské náklady nese závislost hraní na hracích automatech. Fakt je, že výpočet společenských nákladů není jednoduchý. Konkrétní výsledky výpočtu však mají naprosto zásadní dopady na podobu regulace. Pokud není výpočet společenských nákladů podložen hodnověrnými daty a jasnou a přesnou metodou, odhady autorů se pohybují často pouze v hladinách spekulací. Toto tvrzení lze snadno od sebe doložit tím, jak se od sebe jednotlivé odhady liší. Odhady společenských nákladů na jednoho patologického hráče na hracích automatech ve Spojených státech činí 2 974 dolarů ročně. Jiná studie uvádí rozpětí 15 až 33 000 dolarů ročně. A v Čechách je to podobné. Zatímco autoři jedné studie odhadují náklady na všechny hazardní hráče v České republice od 14 do 16 mld. korun, pan primář Karel Nešpor z Psychiatrické léčebny Bohnice je odhaduje dokonce až na 25,6 mld. korun. Celospolečenské náklady na závislých gamblerech, a to jsou ti na těch hracích automatech, pokud bychom se drželi horní hranice, tak jsou 25 mld. korun, pokud bychom se drželi dolní hranice, tak 15 mld. korun. A vy jste přesvědčeni, že ti, kteří sází Sportku, tu společnost stojí tolik, protože ti gambleři na hracích automatech taky. Já bych si vám dovolil říct, že zcela určitě ne a že tohle je jeden z mnoha důvodů, proč se nesmíříme s tímhle návrhem, a proto není možné zákon podpořit.

Relativně pečlivou analýzu společenských nákladů totiž v kontextu hazardního hraní přináší zajímavá studie pánů Walkera a Berneta. Vedle definice společenských nákladů a definice toho, co to společenské náklady jsou a jak se měří, popisují také časté chyby, kterých se autoři relevantních prací dopouštějí. Je to zejména nerozlišování společenských nákladů od transferů a peněžních externalit od technologických externalit. Autoři definují samotné společenské náklady jako množství, o které daná činnost snižuje agregované společenské bohatství. Vidíme tedy, že samotná definice těchto nákladů je značně vágní. Lze spekulovat o tom, co je ono společenské bohatství, co do něj patří a zda lze vůbec individuální bohatství jednotlivců agregovat, bohatství a užitek jsou totiž velmi subjektivní. Výše řečené rovněž souvisí se známým Paretovým kritériem, to jest, že změna stávajícího stavu zlepší společenské bohatství pouze tehdy, pokud se zlepší situace alespoň jednoho účastníka a zároveň se nezhorší situace někoho jiného. (Hluk v sále neutichá!)

Prvním problémem je rozdělení společenských nákladů a transferu. Transfer, chápejme ho v kontextu výpočtu společenských nákladů na gamblery, je změna dané situace, kdy se pouze redistribuje bohatství od jednoho člověka ke druhému, ale součet agregovaného bohatství se nemění. Transfer tedy nesmí být do výpočtu společenských nákladů zahrnut, jelikož nesnížil čistou sumu společenského bohatství, pouze ji jinak alokoval.

Teď si musíme uvědomit, protože budete-li hlasovat pro zákon, tak si musíte uvědomit svoji spoluodpovědnost za podporu pozměňovacího návrhu pana poslance Veselého, neboť tyto efekty neprodukuje jen soukromý sektor, tvůrcem společenských nákladů může být právě i stát. Právě proto je důležité se orientovat v problematice transferu a společenských nákladů, kterou jsou často produkovány díky nepředpokládaným důsledkům státních regulací, zatímco daň jako převod peněz ze soukromého účtu plátce na účet Ministerstva financí je pouhý transfer, náklady na jejich výběr jsou společenské náklady a stejně tak změna struktury spotřeby jako častý nepředpokládaný důsledek vládní regulace. Platí, že zatímco dobrovolná platba a alokace zdrojů společenské náklady neprodukují, nedobrovolná platba je produkuje. V kontextu patologického hraní upozorňuji, že špatné dluhy způsobené prohrami gamblerů jsou pouze transfery a nemají ve společenských nákladech co dělat, avšak zdroje vynaložené na výběr těchto dluhů ano. Stejně tak jsou transfery půjčené, nebo obdržené peníze od rodiny a přátel, nebo ztracená produktivita práce a kompenzace nezaměstnanosti.

Druhým problematickým aspektem je problematika externalit. Zatímco technologická externalita zvyšuje potřebné množství zdrojů k vyrobení stejného množství výstupu, peněžní externalita uškodí pouze konkrétnímu jedinci, ale neovlivní celkové agregátní bohatství společnosti, neboť neovlivní množství zdrojů potřebné k produkci daného množství produktu. Představme si, že rodina sice přišla o peníze na potraviny díky gamblerství svého živitele, jedná se tedy o externalitu, avšak jednání gamblera ovlivnilo pouze jeho rodinu, a nikoliv produkční, respektive užitkovou, funkci celé společnosti.

Bohatství se pouze přerozdělilo od této rodiny ke gamblerovi, který byl úspěšnější, resp. ke casinu, jedná se tedy o externalitu peněžní, nikoliv o technologickou. Jakkoliv je situace pro rodinu nepříznivá a zavrženíhodná, nelze tento jev započítat do společenských nákladů.

Posledním faktorem, který v pracích zhodnocujících vliv gamblerství na společnost často chybí, jsou -

Poslanec byl zastaven ukončením jednání