Jsou mezi námi lidé, kteří hluboce litují Bilakova skonu a jsou jistě mezi námi i lidé, kteří považují majora Zemana za prototyp kladného hrdiny. Nepochybně jsou mezi námi i prezenti, kteří považují Pafku Morozova za hrdinu a udávání „politicky škodlivých řečí“, za příkladný čin.

Takoví lidé však zdaleka nepřevažují.

Nejen já, ale drtivá většina občanů by tedy vědomého udavače nechtěla ve vládě ani na žádném důležitém úřadě. Jako by tam asi nechtěla člověka, který kdysi v opilosti přejel dítě, byť se nakrásně polepšil, je výkonný a všestranně zdatný. Jsem si naprosto jist, že nejen my, kteří jsme za Ano kandidovali, ale ani nikdo ze statisíců voličů, pro které Ano znamenalo jakousi naději, nevěříme, že Andrej Babiš byl vědomý udavač, který škodil lidem. Věříme jeho tvrzení, že nikdy s estébáky vědomě nespolupracoval a jsme přesvědčeni, že dříve nebo později vyhraje soud.

Rušení či nerušení lustračního zákonu se tedy Andreje Babiše nijak netýká.

Osvědčení, které mi kdysi podepsal Gross, totiž neříká, zda byl člověk vědomým udavačem, ani když by v něm byl záznam. Stokrát či vícekrát se ale stalo politickým klackem. Možná proto, že udavačství a větší či menší míra aktivní spolupráce s utlačovateli je podvědomým traumatem našeho národa. Počínaje Sabinou a Mrvou, přes Emanulea Moravce až po onoho zesnulého krejčího. Časté bohužel je i to, že udavači byli mezi takzvanými hrdiny, stejně tak i to, že mezi mlčící a „spolupracující“ masou byli rovní a slušní lidé.