Smlouva učinila další krok k větší moci bruselského centra. Nicméně byl to krok na cestě, kterou započala již Maastrichtská (1992) a Amsterodamská smlouva (1997). Lisabonská smlouva byla potvrzením trendu, který vede k rozšiřování většinového hlasování, bujení evropské moci a zvyšování přerozdělování.

Většinové hlasování

Podle Lisabonské smlouvy pro přijetí rozhodnutí stačí většina 55% členských států s 65% obyvatel Evropské unie. Po odchodu Británie 15 členských států stačí k rozhodnutí, které zaváže všechny. Ani čtyři státy visegradské skupiny nemohou takovému rozhodnutí zabránit, i kdyby byly posíleny o Rakousko či některé další země. Na druhé straně však nemůže být prosazeno nic bez souhlasu Německa a Francie, což jsou země vytvářející společný hlasovací tandem a žije v nich třetina obyvatel unie. Ty s podporou 2-3 dalších států zabrání tomu, co nechtějí.

Většinové hlasování fungovalo v rámci Evropských společenství při regulaci společného trhu. Tam bylo důvodné, protože se  musela řešit řada technických rozhodnutí, kdy požadavek všeobecného souhlasu mohl být obtížný. Ovšem společný trh nezasahoval do ústavních základů členských států.

Základem každého státu je výsost nad svým územím včetně toho, koho stát chce na svém území strpět. Tím, že do většinového hlasování byla přesunuta oblast azylové politiky, dnes masové migrace, s možností vnutit státům cizince v rámci přerozdělování migrantů, je narušena svrchovanost spočívající ve výlučném panství nad státním územím. Pokud Německo ze své vůle přijalo značné množství migrantů, aniž se ptalo svých sousedů, má si tento problém řešit samo  a ne jej přesouvat skrze bruselská rozhodnutí na jiné státy, jež mají opatrnější imigrační politiku.