Před pěti lety jsme žili trampotami při rozpadu Věcí Veřejných, Andrej Babiš ještě nebyl premiérem, ba ani ministrem financí a český fotbalový nároďák procházel krizí, kterou prochází dodnes. Hlavně jsme ale žili prezidentskou volbou. První přímou.
Stejně jako letos proti sobě stálo 9 kandidátů, stejně jako letos si každá polovina společnosti vybrala svého reprezentanta pro druhé kolo. Miloš Zeman zůstal, Karla Schwarzenberga nahradil Jiří Drahoš. Změnilo se mnoho věcí, ale barikády se neposunuly ani o píď.
Vypadá to, že jsme pět let svědky nekonečné zákopové války mezi dvěma polovinami voličů, které nejsou schopny se sblížit, porozumět si, vyargumentovat vzájemně své požadavky, obavy a projekce. Rozdělení na dvě poloviny však netrvá pět let, nýbrž 22 let.
A byl to právě dnešní prezident Miloš Zeman, který v polovině 90. Let zvedl prapor chudších, utiskovanějších, méně šťastných, obdařených či podnikavých. Miloš Zeman tehdy využil chyb pravicových vlád, privatizace „českou cestou“ (faktického rozkradení velké části státního majetku) a začal tepat „spálenou zemi.“ Po idylické první pětiletce, kdy se zdálo, že vždy více sociální český národ, se mávnutím proutku proměnil ve společnost liberálních kapitalistů, došlo k vyrovnání sil, které trvá dodnes. A je s podivem, jak vyrovnané oba tábory jsou.
Podívejme se na výsledky důležitých voleb:
- Miloš Zeman v roce 1998 není schopen sestavit většinovou koalici a nechává se tolerovat „opoziční smlouvou.“
- Vladimír Špidla o čtyři roky později sestavuje nejtěsnější možnou vládní většinu 101 hlasů.
- Další parlamentní volby končí rovnou remízou 100:100 a vláda vzniká až díky přeběhlíkům.
- Mezitím je parlamentem dvakrát zvolen prezidentem Václav Klaus. Přirozené většiny nemá, zvolení dosahuje zákulisní hrou, která motivuje české zákonodárce vydat se volbou přímou, aby jim veřejnost příště za takové „kšefty“ nemohla spílat.
- V roce 2010 vzniká silnější, avšak méně stabilní vláda za cenu nástupu populistických VV, o kterých nebylo jisté, na kterou stranu se přikloní.
- Předčasné volby 2013 nám přinášejí další protisystémové strany ANO a SPD, koalice je stabilní, ale také stabilně rozhádaná.
- A konečně nepřehledný zmatek a vláda bez důvěry po volbách letošních.
V nepřímých prezidentských volbách, ani ve volbách parlamentních, kde je na výběr více subjektů z obou táborů, se však polarizace nikdy neukáže tak ostře, jako v prezidentské volbě přímé, která pro druhé kolo vygeneruje dva jedince, z nichž každý zastupuje jeden celý tábor, všechny jeho sny, přání a výklad světa.
Proč ale nejsme schopni generovat predominantní strany jako například Švédové? Sociální demokraté se mohou opírat o stabilně vysokou důvěru a takřka jistou účast na vládě. Většinový britský systém zase přináší vlády s výraznou většinou. Po dlouhé konzervativní éře přišla dlouhá éra Labour Party a nyní opět na delší čas převzaly pevně a stabilně důvěru veřejnosti i vládu nad královstvím konzervativci.
Mezitím v Česku? Remíza, 101:99, populisté u vlády. Zdá se, že za více než dvě dekády jsme nebyli schopni nalézt konsensus národního zájmu.
Nabízím možné příčiny:
- Vlády končící zatýkáním a korupčními skandály. Ve chvíli, kdy v České republice důvěru někdo získá, dělá vše proto, aby ji zase brzy ztratil.
- Míjející se pohledy na svět. Zatímco jedna strana barikády podruhé v pěti letech hledá ‚slušného prezidenta, který bude vážený u zahraničních partnerů a půjde dobrým příkladem společnosti‘, druhá strana si znovu přeje ‚obhájce svých zájmů.
– před pěti lety ekonomických, nyní ochranu hranic a vymezení se proti ztrátě pravomocí v EU.‘
- Neschopnost navázat dialog. První skupina nerozumí tomu, že prezident nemá téměř na nic z toho, co si do něj projektují, vliv. Nežijeme v prezidentském systému. Vládne vláda. Druhá skupina však nechápe, že politická volba je vždy o emocích a projekcích. Obě strany letos, stejně jako před pěti lety, akcentují právě ty svoje důrazy. Dialog hluchých vede k uzavírání, nepropustnosti a nenávisti mezi oběma skupinami.
- Jasně daná hranice. Praha x venkov. Sudety x vnitrozemí. Vysokoškoláci x učiliště. Nenastupuje nikdo, kdo by bral rovnocenně z obou skupin. Každý nový projekt dopředu vzniká s jasnou strategií. Svobodní a TOP 09 berou ODS. ANO a SPD berou ČSSD a KSČM.
Kdo kdy ohlásil a splnil, že míří na všechny a sklidil s tím úspěch? I Andrej Babiš, když začal ztrácet své pravicové voliče, zamířil uprostřed volebního období na druhou skupinu a podřídil tomu vše – komunikaci i politiku. - Chybí skutečný lídr. V České politice zřetelně postrádáme politika typu Emanuela Macrona. Ministr za levicovou vládu, uplatňující ekonomické recepty pravice, dokázal vysvětlit voličům svou politiku tak dobře, že bral socialistům i pravici.
Miloš Zeman je nezpochybnitelný lídr, ovšem právě jen pro tu jednu polovinu populace. Slušní hoši, jeho protikandidáti, jsou při vší úctě volbou proti něčemu. Nepředstavují vlastní silnou vizi směřování státu a společnosti. Na druhou stranu, pět problémů skýtá pět řešení. Kdo bude chtít získat stabilní důvěru veřejnosti, musí se napříště setřást skandálů, komunikovat k oběma skupinám a vysvětlovat přínosy své agendy pro každého občana ČR.
Není pravdou, že musíte být buď pro bohaté a proti chudým nebo naopak. Není pravdou, že musíte v zahraniční politice všem podlehnout, vše přijmout, nic neprosadit nebo naopak vystupovat a zavírat hranice. Vždy existuje uměřená a často dokonce správná střední cesta.
Příkladem nám budiž Německo, kde ku spokojenosti všech bohatnou zaměstnavatelé i zaměstnanci, nikdo se necítí poškozený a vláda zprava i zleva je schopná posouvat zemi dopředu, její reformy nejsou po volbách smeteny nemilosrdnou opozicí a každý nachází uplatnění. Zvládneme to někdy? Dokážeme se oprostit od nabubřelé komunikace, lží a následných deziluzí?
V Německu po druhé světové válce zavedli systém občanského vzdělávání, který společnost posunul markantním způsobem. I my můžeme vyčlenit finanční prostředky na to, abychom malým dětem ukazovali, jak funguje obec, s kým se pan starosta radí a jak rozhoduje. Že nic není černobílé, ale že shoda je nejlepší recept. Potřebujeme nechat vyrůst generaci, která spolu bude umět mluvit a nebude se pohybovat ode zdi ke zdi.
Pro jeden tábor jsou dnes voliči Miloše Zemana omezení burani, kteří velebí sprostotu a nejraději by zavřeli hranice a připojili celou zemi k Rusku. Pro druhou stranu jsou nevoliči MZ pro změnu zaprodanci západu, kavárníci, kteří nepracují manuálně a neváží si jejich práce.
Věřím, že rozdělení společnosti nebude navždy. Věřím, že přijde lídr, který národ sjednotí. A věřím, že jeho vítězství nebude založené na populismu, finančních injekcích ze zahraničí nebo od oligarchů, ani na zákulisních machinacích. Lídr, který skutečně sjednotí naši rozdělenou společnost, přijde s racionálními argumenty i emocemi pro obě skupiny.
Ono totiž lze vládnout důstojně a zároveň stát na straně slabých. Ono totiž lze hájit národní suverenitu a zároveň efektivně fungovat ve strukturách EU. A lze v jednom období pomoci podnikatelům i zaměstnancům. Skutečný lídr, na kterého zatím čekáme, bude schopný strhnout všechny tyto nálepky a bude schopný svá řešení vysvětlit celé společnosti.
Do té doby Vám přeji šťastnou ruku ve volbách a pevné nervy při čekání =)
Jakub Krainer
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
