Naše zdravotnictví, které v současné době bojuje kromě jiných neduhů také a hlavně s koronavirem, postrádá dlouhodobou koncepci zejména v oblasti priorit. Naplno se dnes ukazuje, že priority se ve zdravotnictví mění každým dnem, ale stanovit nějaké pevné priority, např. ohledně toho, kdo je opravdu rizikovou skupinou a koho je třeba přednostně chránit, je nakonec velký problém. Ostatně chaos kolem očkování, kolaps rezervačního systému i dlouhé fronty na sebe se mačkajících důchodců čekajících na vakcínu jsou toho výmluvným dokladem.

Stejné je to i našimi veřejnými rozpočty. Všichni ekonomové vědí, že základním nástrojem fiskální politiky je státní rozpočet, tzn. jeho výdajová a příjmová stránka. I když každá rodina tak nějak ví, že v rámci svých výdajů nemůže vydat víc, než přijímá, český stát se chová dlouhodobě jinak. Myšlenka vyrovnaného státního rozpočtu tu sice svého času byla, ale v praxi se neuchytila. Stát, který by měl jít příkladem, se chová jinak, než si může běžný český občan reálně dovolit. I v důsledcích je tu rozdíl. Běžného českého občana – pokud by se choval jako český stát – začal honit exekutor. Kdyby stát nějakou koncepci ohledně hospodaření s finančními zdroji měl, promítla by se do tvorby státního rozpočtu. Ostatně ani heslo „Pracovat a šetřit" se v našich končinách neuchytilo a jeho nositele ministra financí Rašína připravil o život atentátník. Ještě více smutné však je, že ani ministryně financí přesně neví, jak bude její „opravený" státní rozpočet, který hodlá předložit v březnu, vypadat. Takový podnikatel, který si má připravit na tento rok podnikatelskou koncepci a strategii se může jít při takovémto jednání rovnou zastřelit....