Svoboda, kterou jsme z větší části obdrželi bez vlastního přičinění, pochopitelně přinesla své plody v podobě osobních svobod – svobody víry a vyznání, slova a shromažďování, soukromého podnikání,... –, politické plurality, možnosti cestovat, vzkříšení občanské společnosti... Nejvýraznějšími politickými úspěchy bylo přijetí Ústavy České republiky a vstup ČR do NATO a EU, které (přes nespornou kontroverznost řady agend, které EU podporuje...) symbolizují návrat našeho společenství domů, na Západ. To vše bylo dosaženo navzdory postkomunistickým „elitám“, kterým se postupně podařilo prosadit názor, že antikomunismus je přežitkem. Pravý opak je však pravdou. Se stupňující se naléhavostí v posledním období vidíme, jak mělké kořeny svoboda v naší zemi zapustila, jak velkým kamenem úrazu pro postkomunistické „elity“ naše sounáležitost se Západem je, jaký vliv dokáže Moskva jejich prostřednictvím vyvinout na naši společnost.

Ústavní pořádek naší země je pod silným tlakem, vážně hrozí destrukce zastupitelské demokracie. Levicoví extrémisté z KSČM a SPD usilují, pod pláštíkem referend, o vystoupení České republiky jak z EU, tak z NATO; nikoli vyšší participace občanů na veřejném životě, ale toto je jejich skutečný cíl. Obě jmenované strany sahají po podílu na vládě – zatím „pouze“ formou její tolerance či podpory. To vše se děje za situace, kdy s aktivní podporou prolhaného presidenta vládne vláda v čele s premiérem – miliardářem v nebývalém konfliktu zájmů neobtěžujícím se věrohodným vysvětlením původu svého počátečního kapitálu, dle dostupných záznamů konfidentem zločinné Státní bezpečnosti pohrdajícím ústavní nutností získat důvěru Poslanecké sněmovny. Vláda zákona, svoboda občanů, zahraniční směřování a bezpečnostní ukotvení naší země jsou tedy fatálně ohroženy.