Když jsem před téměř 40 lety poprvé vstoupil na půdu země, které dnes s hrdostí říkám můj domov, netušil jsem, že jednoho dne se vzdám svého jordánského občanství a přijmu občanství české.

Poté co jsem vystudoval a oženil se, tak mi postupně začalo docházet, že to není jen má žena a děti, které miluji, ale také země, ve které žiji. Čím dál více jsem si začal uvědomovat, co všechno mi naše země dala, a co všechno musel český národ přetrpět, aby došel tam, kde je dnes. Nebyla to rychlá přeměna, ale jednoho dne mi došlo, že s kulturou země odkud pocházím, již nemám nic společného a po zbytek života chci zůstat věrný jen České republice.

Občas, když s veřejností hovořím na téma migrace, tak je mi položen podivující dotaz, proč zrovna já jsem proti přijímání migrantů. Zde je potřeba si uvědomit důležitou věc, a to že od doby, kdy jsem poprvé vstoupil na území tehdejšího Československa, tak se toho ve světě změnilo tolik, že jakýkoliv příměr mé osoby vůči dnešním nelegálním migrantům je zcela nepřiléhavý, neboť já na rozdíl od těchto (převážně ekonomických) migrantů jsem se do naší země dostal zcela legálně, a to na základě mezinárodního studijního stipendia, pro jehož získání jsem musel dosáhnout potřebných (a náročných) studijních výsledků.