Jejich dosavadní více či méně západoevropské směřování, dané volným včleněním Koruny do svazku Svaté říše římské (jeho výrazným projevem byl rudolfinský majestát z r. 1609, jakási česká velká listina svobod) v 10. století, vzalo fakticky za své.
Skutečnost, že z nich již od r. 1526 (od bitvy u Moháče, která v mnoha ohledech snese srovnání s bělohorskou katastrofou; Turci mj. r. 1531 poprvé obléhali Vídeň) byly jednostranně odčerpávány neúnosně velké částky a že tento proces ochromoval jejich národní hospodářství ještě více jednak v důsledku velkých lidských a materiálních ztrát, jednak šílenstvím rekatolizace, zakotvené Obnoveným zřízením zemským (1627). Zatímco předbělohorský pozdně feudální velkostatek (např. doména Smiřických ze Smiřic) směřoval od nucené k placené práci, od poddanství k čeledi jako první formě agroproletariátu a důležité skupině dobového tzv. čtvrtého stavu, barokní velkostatek druhé poloviny 17. století se potýkal s mimořádným nedostatkem pracovních sil (vesnice té doby byly hrůznými skanzeny tzv. poustek) a byl nucen sáhnout k tzv. druhému nevolnictví, jež symbolizovalo nejhlubší hospodářský propad našich novodobých dějin, postupně překonávaný až od dob nedokončených reforem neprávem zapomínaného prastrýce reformního císaře Josefa I. (1705-1711).
Rekatolizace v českých zemích (jižních zemích historické Koruny), která se neblaze podepsala na zdravotním stavu lidových poddanských vrstev venkovských i (malo)městských, prakticky zcela zlikvidovala předbělohorský politický národ, tvořený fakticky třemi stavy: panským, rytířským a oslabeným městským. V zemi, která až do bělohorské katastrofy neztratila svůj imperiální potenciál, vybíjený v pokusech o integraci střední Evropy po obou stranách pomyslné východní hranice Svaté říše římské, tvořili protestanté před r. 1620 kolem 90 % obyvatelstva (počet obyvatelstva Koruny je odhadnutelný na zhruba 4,5 mil., z toho v dnešním Česku kolem necelých 2,5 milionu). Neblaze proslulá temná staroměstská exekuce 21. června 1621 prakticky zlikvidovala poslední zbytky stavovských svobod a otevřela prostor pro postupnou germanizaci české společnosti. Český národ ztratil nadlouho celostnost své demografické (sociální) struktury; v horních vrstvách s výjimkou oáz nostalgického barokního zemského vlastenectví, skomírajícího až do hloubi předminulého století, prakticky pozbyl významnější zastoupení; pozdně feudální střední vrstvy, otrocky napodobující ony horní, rychle, i když povrchně, zněmčily rovněž. Česká oikumena alespoň vnějškově vyklízející větší města se omezila na svět poddanských městeček a vsí, jehož slábnoucí ozvěny zachycujeme ještě ve vzpomínkách našich rodičů a prarodičů z první poloviny minulého století. Druhá vlna německých osídlenců, povolávaná hlavně do pohraničních území, zhruba do počátku 18. století, postupovala do vnitrozemí. Hospodářský obrat, velmi zhruba datovatelný do let vlády již připomenutého císaře Josefa I., měl ještě jednu podstatnou příčinu: postupující vnitřní krizi osmanské říše a zastavení jejího nástupu do střední a západní Evropy odražením turecké armády při druhém obléhání Vídně (1683), kde Evropu zachránila vojska polské Rczeczy pospolitej (polské šlechtické republiky) krále Jana III. Sobieskiho (1674-1696), a následný postup rakouských vojsk k severní hranici Balkánu, značně uvolnily berní (daňové) zatížení zemí Koruny české.
Ideový a hospodářský pat, kterým skončila dnes zdá se zcela zapomenutá třicetiletá válka, pokračoval v Evropě 17. a 18. století řetězem pozdně feudálních konfliktů typu válek o dědictví španělské (1700–1713), válek o dědictví rakouské (1740/48–1763), francouzskými výbojnými snahami během vlády „krále Slunce“ Ludvíka XIV. (1643–1715) či sedmiletou válkou v severní Americe (1756–1763), která tu prakticky zlikvidovala francouzské severomerické impérium (Louisianu), ale také exporty nevolníků a otevřela nepřímo cestu pro vznik USA a jejich územní západní expanzi v průběhu 19. století (mýtotvorná éra Divokého Západu). Pominout nelze ani expanzivní snahy romanovského Ruska, nejvíce patrné za vlády Pjotra I. Velikého (1689–1725) a původem Němky Jekatěriny II. Veliké (1763–1797); ruská slovanská pravoslavně křesťanská velmoc si jimi vydobyla přístup k Baltskému a Černému moři a zcela zlikvidovala dva státy: Krymský chanát a polskolitevské stavovské monarchické soustátí (dalšími supy, hodujícími na jeho ruinách, bylo Rakousko Marie Terezie /1740–1780 / a Josefa II. /1780–1790 / a rychle se vzmáhající Prusko Fridricha II. Velikého /1740–1786 /).
Svou úlohu tu sehrálo i klima s nástupem tzv. malé doby ledové ve 2. polovině 17. století, které v 18. století mj. vedlo k refeudalizaci dnešního Nizozemí. Nákladnost těchto konfliktů, neefektivnost pozdně feudální ekonomiky a skutečnost, že rodící se kapitalistická občanská společnost zůstala zachována v rychle sílící Anglii, která po tzv. nádherné revoluci (1685-1688) a republikánské epizodě lorda protektora Olivera Cromwella (1640-1659/1660) dozrávala expanzí v Americe a Ázii do tradiční podoby první velmoci a „dílny světa“, tolik charakterizující její tradiční podobu za vlády královny Viktorie (1837-1901). Postupně se tak sebevražednými chybami pozdně feudálních vládnoucích špiček otevíral prostor pro tři veliké revoluce 18. století: americkou (1775-1783), francouzskou (1789-1815) a evropské jaro národů, charakterizované také jako věk revolucí (1789-1871), jehož součástí byla evropská expanze rozporuplného francouzského revolucionáře Napoleona I. (1797/1804-1814/15).
Úpadek „vestfálského systému“ se nejvíce projevil v Rakousku. Vymření habsburského rodu po meči (1740) i v jeho rakouské větvi a otřesení jeho územní integrity zejména ve čtyřicátých letech 18. století tzv. válkami o dědictví rakouské vedlo k poslednímu velkému selskému povstání (1775) a dalšímu zrychlení tereziánských a josefínských reforem (1763-1792, zčásti již od r. 1748). Jejich součástí byla centralizace říše, ještě urychlená nevratnou ztrátou nejrozvinutější součásti tohoto volného dynastického soustátí – Slezska (na jeho místo nastupují zejména Čechy, o něco méně Morava a zbytkové tzv. Rakouské Slezsko), zavedení krajského článku státní správy, ale také likvidace České dvorské kanceláře (1748), v zásadě likvidace posledních zbytků české historické státnosti a pojiv držících pohromadě země historické Koruny svatováclavské. Založilo se tak téma bolestně prožívané českým národním hnutím národního obrození v podstatě až do 28. října 1918.
Reformy tří císařů, již zmíněných Marie Terezie a Josefa II. a nedoceňovaného Petra Leopolda (známého jako Leopold II., předčasně zesnulého po dvouletém panování 1790-1792; jeho pozitivní obraz zachycený v Jiráskově románové epopeji F. L. VĚK odpovídá rázu jeho vnímání soudobou českou společností), otevřely prostor pro první organizaci českého veřejného života (vznik Královské české společnosti nauk r. 1774, školské reformy) a působení první novočeské generace intelektuálů a vzdělanců typu Josefa Dobrovského (1752-1829) či Dobrušana Františka Ladislava Heka (1768-1848) nebo bratří Thámových či historika Františka Martina Pelcla, která začala vývojově překonávat odkaz doby úpadku tak výstižně charakterizované dalším slavným románem tohoto nedoceňovaného českého klasika TEMNO.
Barokní „idyla“ končí a prvními manufakturami tereziánské a josefinské doby vývojově nastupuje věk nových strojových technologií – věk páry a o něco později i elektřiny. Katalyzátorem tohoto dynamického procesu (měřeno tehdejší dějinnou zkušeností) se stává Napoleonova kontinentální blokáda Anglie (1807-1815); tento proces pokračuje i po pádu tohoto raně občanského císaře Francouzů a nástupu prvního versailleského systému (1815/48-1914/18). Zatímco první generace buditelů pochybovala o smyslu svého snažení, druhá, jejíž nejvýraznější osobností byl středočeský rodák Josef Jungmann (1773-1847), vědecky modernizovala staročeský jazyk (Jungmannův nedoceňovaný jedinečný SLOVNÍK JAZYKA ČESKÉH0) a třetí, nejvýrazněji reprezentovaná otcem národa historikem, myslitelem, prognostikem, organizátorem veřejného českého života a nakonec i politikem Františkem Palackým (1798-1876), rekonstruuje staročeskou státnost i národnost v jejím všeslovanském kontextu (dnes zapomenutá píseň HEJ SLOVANÉ, SLOVANSKÉ STAROŽITNOSTI československy cítícího Slováka Františka Josefa Šafaříka), aby mohla na takto zbudovaných základech tvořit – podobně jako řada dalších evropských pozdně feudálních národností – moderní kapitalistickou (občanskou) společnost. Dospívá také i k „novočeské“ první politické sebereflexi navazující na někdejší Dobrovského projev při pražské korunovaci Leopolda II. r. 1791, v revolučním roce 1848 kroměřížskou fází revolučního říšského sněmu k prvním moderním politickým projevům a také k základům první demokratické ústavy na našem území. Aktivně přitom participuje třetí generace buditelů, osobností, kterými byli národní liberálové (zejména budoucí staročeši neboli staroliberálové), mj. nezapomenutelný brixenský mučedník a geniální novinář i sarkastický politický básník Karel Havlíček Borovský (1821 – 1856), právník a ekonom, severočeský rodák František Ladislav Rieger (1818–1903) či radikální demokraté kněz Emanuel Arnold (1800–1869) nebo rozporuplný spisovatel Karel Sabina (1811–1876) a studentský vůdce Josef Václav Frič (1829-1891).
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: ČSSD
