„Lidový císař“, jak byl dynastickou propagandou tento Habsburk nazýván, (do dneška ukazují v Schönbrunnu prosté spartánské lůžko, na němž rakousko-uherský mocnář spával) byl však mužem více tváří, pohnutých životních osudů a zejména postavou, která neblaze zasahovala do českých dějin. Co se skrývalo za tváří lidsky nešťastného, zdánlivě reformám nakloněného monarchy?

Františku Josefovi I. (1830–1916) se od jeho rodičů – rodičů metternichovské absolutistické restaurace, zejména matky Wittelsbachovny Žofie Bavorské (1805–1872) – dostalo vybraného vychování. V mnohém navazovalo na životní osudy císařovy praprababičky Marie Terezie (1717–1780), vlastní zakladatelky habsbursko-lotrinské dynastie. Osvícenský absolutismus, spojovaný s jejím jménem i odkazem jejích předčasně zemřelých, reformně vládnoucích a smýšlejících synů Josefa II. (1741–1790) a Leopolda II. (1747–1792) se byl nuceni potýkat s vojsky francouzské občanské revoluce a později i císaře Francouzů Napoleona I. (1765 – 1821). Hlavy i trůny králů a císařů z milosti boží se tehdy doslova kutálely Evropou jako golfové míčky. Rodina Bonapartových parcelovala Evropu na rodinné úděly. I když Korsičanova vláda skončila katastrofou ruského tažení (1812) a bitvami u Lipska (1813) a posléze Watterloo (1815), jíž předcházelo dobytí Paříže (1814) a Napoleonova internace na středomořském ostrově Elba, děs, který vyvolal, vichr, nazývaný jarem národů, neustal. František Josef I. byl dítětem nejen metternichovské restaurace, ale i této pozdní feudální idyly zjemnělého rokoka a přesvědčení, že do absolutismu zbytnělá moc, jíž vládl, má božský původ.

Když v osmnácti letech tento zpátečník přesvědčením dosedl na trůn doprostřed vrcholící revoluce nejen v západní, ale zejména východní části podunajské monarchie (maďarská revoluce Lájose Kossutha (1802–1894) prohlásila dynastii za sesazenou ze svatoštěpánského trůnu), udělal všechno pro její potlačení. Nebylo snadné; revoluce dobyla mnohé pozice, zrušila – byť za náhradu – robotu a usilovně v říšském sněmu pracovala na první demokratické ústavě, jejíž odstavce se rodily na kroměřížském, dnes opět katolické církvi vráceném zámku. Mezi těmi, kdo na ní pracovali, byli i první čeští politici: otec národa František Palacký (1798–1876), jedinečný básník a novinář, statečný perem i činem Karel Havlíček Borovský (1821–1856), dramatik, „miláček národa" Josef Kajetán Tyl (1808–1856), ale také otec slavného vědce a velké malířky František August Brauner (1810–1880), zakladatel mladočeské strany Karel Sladkovský (1823–1880) a mnoho dalších. Kroměřížská konstituanta byla rozehnána, maďarská revoluce za pomoci vojsk ruského cara Nikolaje I. (1795–1855) potlačena a po mezidobí stadionovského ústavního oktroje (diktátu) byl nastolen znovu absolutismus (tzv. neoabsolutismus) spojovaný se jménem jednoho z předků čestného předsedy strany TOP 09) a ministra vnitra Alexandra Bacha (odtud má svůj původ výhrůžné rčení dej si bacha).