Historik sociální demokracie: Generace pozdních třicátníků až raných sedmdesátníků se stávají spodinou proti své vůli. Ventilují to emocemi a populisté sílí

26.03.2017 16:41

ROZHOVOR V Česku existuje fluktuující politická komunita, která nyní zakotvila hlavně ve hnutí ANO. Pokud v ní bude scelující prvek jménem Andrej Babiš, tak bude táhnout za jeden provaz. Pokud ne, může to být dost složité. Historik a předseda historických sekcí Masarykovy demokratické akademie a ČSSD Jiří Malínský rozebírá předvolební situaci v Česku.

Historik sociální demokracie: Generace pozdních třicátníků až raných sedmdesátníků se stávají spodinou proti své vůli. Ventilují to emocemi a populisté sílí
Foto: Jan Rychetský
Popisek: Předseda odborné historické komise ČSSD Jiří Malínský

Sociální demokracii masivně ubylo členů. Čím to je?

Různí lidé vstupují do strany s různými představami a pokud nejsou naplněny, odcházejí. A není to jen doménou ČSSD. Existuje něco jako česká fluktuující politická komunita. Kdo neuspěl v jedné straně, zkouší to v druhé, třetí, čtvrté...

Pro tuhle fluktuující komunitu se nyní stalo hlavním přístavištěm ANO nebo se mýlím?

Nemýlíte se, ale od ANO budou tito lidé nejspíš později zase odcházet jinam.

Osobně jste neměl nikdy chuť ČSSD opustit?

Když jsem absolvoval první rok, tak už ne.

Zanedlouho budou volby do Poslanecké sněmovny a ČSSD na tom není moc růžově. Jak by se to mohlo zlepšit?

Hodně složitá otázka. Je nutno ve straně rozpoutat masivní diskusi nad volebním programem tak, aby se dostal na úroveň okresních organizací. Také započít diskusi nad vymezením daňové reformy. Tedy obnovení stavu před prvním lednem 2007. Poté se zaměřit na problémy obyčejných lidí. Proč se jim dnes vyplácí jezdit za výhodnými a kvalitními nákupy do Německa? Také existuje řada hluchých míst ve veřejných službách, zdravotnictví a jinde. Navíc bych kladl důraz na oslovování mladší a střední generace středních vrstev, tedy dnešních dvacátníků až čtyřicátníků, které se postupně tlačí do popředí a přebírají řízení společnosti.

Říkáte, že současné školství je mnohonásobně horší, než to za bývalého režimu. To si děláte srandu?

Nedělám. Každá společnost a každý druh má nějaké rituály, pomocí kterých upevňováním integrity jedince upevňuje svůj druh, civilizaci, národ, region a tak dále. Dnes jsou tyto vazby v mnoha směrech roztrhány. Pádem jednotných osnov zmizela do značné míry srovnatelnost kvality vzdělání. Názor na to, co ještě je a co už není kvalitní vzdělání, je sám o sobě problematický, protože když se pokusíte o pevnější vymezení, dostanete se do mlhy.

Tím, že roste nárok na kvantitu, logicky klesá nárok na kvalitu. Jde o spojité nádoby. Nejlepší školství bylo to z pozdní monarchie a první republiky. To přivádělo na vysoké školy zhruba tři procenta populačního ročníku. Když jsem studoval já, tak to bylo šest až osm procent. Komunistická reforma druhé poloviny sedmdesátých let přivedla do poslucháren vysokých škol nějakých třináct až patnáct procent populačního ročníku a rozmnožila středoškolskou sféru zavedením učebních oborů s maturitou. Dnes zhruba sedmdesát procent mladých studuje střední školy a zoufale se nedostává konkurence v učňovských oborech a dělnických profesích. Nedostává se ale i studentů na vysokých technických školách. Nezaměstnanost sice není, ale profese, které by podniky potřebovaly na trhu práce, také chybí. Zhruba třiašedesát procent ročníku nastupuje na vysoké školy a šestatřicet procent je absolvuje. To je podíl, který byl za komunismu součtem vysokoškolsky a středoškolsky vzdělaných mladých. To nezůstává bez následků. Píše o tom mimo jiné i profesor Keller, který není jen sociolog, ale stejně zdatný a kvalifikovaný historik.

Co si tedy myslíte, když starší lidé spoléhají na to, že vše vyřeší mladší generace?

Záleží na tom, co si představujete pod pojmem řešení. To může být zlepšením, ale i zhoršením daného stavu. Vzdělávací systém tak trochu připomíná lesní hospodářství, kde se vše řeší dlouhodoběji. Dnešní situace je výsledek zhruba čtyřicetiletého vývoje. Když jsem to kdysi četl jako student jako prognózu, tak jsem tomu odmítl věřit. Dnes jsem konfrontován se skutečností. Musí dojít k nápravě. Naznačil ji třeba před časem rektor brněnské Masarykovy univerzity Mikuláš Bek, když prohlásil, že by měly mít vysoké školy jasné zadání, jestli mají mít tak široké rozkročení jako dnes anebo by se mělo vysokoškolské vzdělání stáhnout na těch třináct až patnáct procent populace. To jsou již zmíněná procenta z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let.

Jak může ale někdo obhajovat školství za bývalého režimu, v němž byli všichni nuceni učit se ruštinu a marxismus-leninismus, zatímco jiné jazyky a světonázory byly potlačovány?

Po celých čtyřicet let působila prvorepubliková tradice, ať už si to komunisté připouštěli nebo ne. Podívejte se na rozmach vzdělanosti a školství v šedesátých letech nebo úspěchy na EXPO v Bruselu v roce 1968. To jsou výstupy generace, která vyrůstala od konce třicátých do poloviny padesátých let. Ještě v roce 1968 byla prvorepubliková generace v aktivním věku. Zajímavě o tom napsal profesor Valtr Komárek ve své vzpomínkové knize Kronika zoufalství a naděje.

Druhá věc je, že i ve studiu marxismu-leninismu byl předmět Dějiny filosofie, takže se studenti seznámili i s jinými jmény než jen Marx a Engels. Období Pražského jara otevřelo okna a znalost základních kategorií národního hospodářství, což byla Politická ekonomie, která se také studovala a rozhodně studentům neublížila. Kvalita obsazení kateder byla, pravda, trochu neštěstí. Často šlo o fanatické komunisty. Nicméně celková úroveň školství nebyla špatná a až do roku 1989 na školách působily výrazné pedagogické osobnosti, které pak výsledky své práce zúročily v polistopadovém období. Mezi historiky to byli třeba profesoři Ivan Hlaváček, Robert Kvaček, Otto Urban a další. Byl by to celkem slušný telefonní seznam. Když se na věc díváte z dálky, vypadá jako neprostupný les, když se přiblížíte, vidíte spoustu různorodých dřevin. Stromy, keře, mýtiny a tak dále. Zhruba tak vypadalo i vzdělání před listopadem 1989.

Má ten dnešní úpadek přímou souvislost s politickým vědomím země, kde se dostávají do popředí populisté typu Andreje Babiše?

Ano. Nástup lidí tohoto druhu to usnadňuje, ale ne každý populista je nevzdělanec a vzor povrchnosti a ne každý demokrat je ztělesněním dokonalosti. Je třeba masarykovsky diferencovat, pokud člověk nechce utonout ve vlastní virtuální realitě. Jak známo, cesta do pekla je dlážděna poctivými úmysly.

Anketa

Podporujete Andreje Babiše? (Hlasování od 16.3.2017)

54%
46%
hlasovalo: 42395 lidí

Odešlo se od věcí jako je objektivní pravda, exaktní poznatek, všeobecně sdílená hodnota. Náznaky tvrzení, že protektorát byl forma odborové rekreace anebo, jak říkali někteří Němci, že jsme se tady za války měli dobře, je podle mě smělý duchovní vývoj, ale nemá příliš moc společného s šedou kůrou mozkovou. Taková tvrzení vytváří neuvěřitelný zmatek. Vůle po demokracii se stala černobílou reakcí na černobílou autoritativnost a výsledky se dostavily. V roce 1991 třeba zástupci Sudetoněmeckého landsmanšaftu jednali v parlamentu o vypořádání svých majetkových nároků bez ohledu na to, že Postupimská dohoda říká něco zcela jiného a spuštění požadavků těch lidí by znamenalo pro celé Německo automatické otevření otázky československých reparací a reparací ostatních evropských národů, které hitlerovské Německo okupovalo během druhé světové války.

Politika, která stojí a padá na kvalitě výchozího vzdělání, tím je samozřejmě dotčena. Třeba Karel Kramář byl vysoce vzdělaný národohospodář, mluvil čtyřmi jazyky a měl rozsáhlou praxi i z říšské rady. O Masarykovi a Benešovi nemluvě. Ostatně jednou z nejdůležitějších konstant byla vynikající úroveň průměru. Byli jsme národem hvězdného průměru. Ono něco přetrvalo. V sektoru nanotechnologií a biotechnologií a ledaskde jinde působí mladí a dynamičtí lidé, ale moc se o nich nepíše a jako kdyby neexistovali.

Preference hnutí ANO jsou vysoké. Čím si to vykládáte?

Preference se stabilizovaly na úrovni, která se neliší od špičkových výsledků Občanského fóra, ODS či ČSSD. Navíc je třeba vidět, že ANO je mezitvar mezi populistickým beztvarým hnutím a klasickou českou polistopadovou politickou stranou. V tomto směru se Andrej Babiš snaží strukturu dobudovávat. Také má tendenci stavět věcnost, byť může mít populistickou příchuť, na přední místo. Od svých lidí očekává použitelné výstupy. U ANO je patrná jeho neoliberálnost. Babiš zakládá svou představu na tom, že všeobecně patrný ekonomický růst umožní jak zvedání příjmů středních a nižších vrstev, tak i stupňování zisků absolutních špiček. Ty profesor Jan Keller nazývá cudně diskrétní elity. ANO není zdaleka tak jednoduchý fenomén, jako byla třeba strana Věci veřejné.

Může "fluktuující politická komunita", kterou ANO absorbovalo, táhnout dlouhodobě za jeden provaz?

Pokud v ní bude scelující prvek jménem Andrej Babiš, tak ano. Pokud ne, může to být složité. Nicméně v politice platí, že nikdy se nemá říkat nikdy.

Není nebezpečím pro jakoukoliv společnost mizení střední vrstvy, jak je to dnes vidět po celém světě?

Jde o generace pozdních třicátníků až raných sedmdesátníků, které se dostávají mimo ohnisko světa práce a zaměstnanosti. Mění se ve společenský odpad svého druhu či spodinu proti své vůli. Dostávají se do obtížných společenských situací. Více či méně právem mají pocit, že se k nim společnost chová neslušně. Ventilují to emocemi a intuicí, tedy způsobem, který nazval nedávno zesnulý polský sociolog Zygmunt Bauman tekutým. Z toho pak roste síla populistických hnutí.

Nicméně ANO je opravdu někde jinde. Je v přechodu a jeho budoucnost je otevřená. Problém budoucí společnosti bude, nakolik se ten trend podaří zastavit. Nakolik si lidé uvědomí, že když už někdo říká, že na něco nejsou peníze, musí následovat přirozená otázka, kolik peněz ze zisku toho kterého ekonomického subjektu si jeho úspěšný manažer či majitel ponechává pro vlastní spotřebu. Tato otázka vždy zůstává diskrétně stranou, čímž se do zahraničí také ztrácí značné finance. Tím se chce ČSSD také zabývat.

Neměla tohle řešit ČSSD už dávno?

Měla. Nikdo není dokonalý a debata se vede. Téma je to krajně nesnadné. Také si všímáme toho, že, jak na to třeba upozorňuje Ilona Švihlíková, jsme jako společnost, stát i národ, příjmově podhodnoceni. Roku 2016 se ptal sociologický průzkum lidí na otázku, jak vysoká by měla být výše minimální mzdy. Výstup zněl dvacet tisíc korun, což znamená zhruba dvojnásobek současného stavu. Má to řadu dalších dopadů a poznamenává to celou příjmovou pyramidu minimálně do úrovně příjmů 80 až 90 tisíc korun měsíčně. Nad touto úrovní už se jedná o podstatně slabší nárazy.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jan Rychetský

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Pilot Andrej Babiš ml. a schizofrenie? Do kauzy kolem premiéra promluvil známý psychiatr Zvěřina

17:31 Pilot Andrej Babiš ml. a schizofrenie? Do kauzy kolem premiéra promluvil známý psychiatr Zvěřina

ROZHOVOR „Je-li Andrej Babiš mladší skutečně psychicky nemocný, pak ta reportáž s ním byla velmi „př…