Jejich dosavadní více či méně západoevropské směřování, dané volným včleněním Koruny do svazku Svaté říše římské (jeho výrazným projevem byl rudolfinský majestát z r. 1609, jakási česká velká listina svobod) v 10. století, vzalo fakticky za své.

Skutečnost, že z nich již od r. 1526 (od bitvy u Moháče, která v mnoha ohledech snese srovnání s bělohorskou katastrofou; Turci mj. r. 1531 poprvé obléhali Vídeň) byly jednostranně odčerpávány neúnosně velké částky a že tento proces ochromoval jejich národní hospodářství ještě více jednak v důsledku velkých lidských a materiálních ztrát, jednak šílenstvím rekatolizace, zakotvené Obnoveným zřízením zemským (1627). Zatímco předbělohorský pozdně feudální velkostatek (např. doména Smiřických ze Smiřic) směřoval od nucené k placené práci, od poddanství k čeledi jako první formě agroproletariátu a důležité skupině dobového tzv. čtvrtého stavu, barokní velkostatek druhé poloviny 17. století se potýkal s mimořádným nedostatkem pracovních sil (vesnice té doby byly hrůznými skanzeny tzv. poustek) a byl nucen sáhnout k tzv. druhému nevolnictví, jež symbolizovalo nejhlubší hospodářský propad našich novodobých dějin, postupně překonávaný až od dob nedokončených reforem neprávem zapomínaného prastrýce reformního císaře Josefa I. (1705-1711).

Rekatolizace v českých zemích (jižních zemích historické Koruny), která se neblaze podepsala na zdravotním stavu lidových poddanských vrstev venkovských i (malo)městských, prakticky zcela zlikvidovala předbělohorský politický národ, tvořený fakticky třemi stavy: panským, rytířským a oslabeným městským. V zemi, která až do bělohorské katastrofy neztratila svůj imperiální potenciál, vybíjený v pokusech o integraci střední Evropy po obou stranách pomyslné východní hranice Svaté říše římské, tvořili protestanté před r. 1620 kolem 90 % obyvatelstva (počet obyvatelstva Koruny je odhadnutelný na zhruba 4,5 mil., z toho v dnešním Česku kolem necelých 2,5 milionu). Neblaze proslulá temná staroměstská exekuce 21. června 1621 prakticky zlikvidovala poslední zbytky stavovských svobod a otevřela prostor pro postupnou germanizaci české společnosti. Český národ ztratil nadlouho celostnost své demografické (sociální) struktury; v horních vrstvách s výjimkou oáz nostalgického barokního zemského vlastenectví, skomírajícího až do hloubi předminulého století, prakticky pozbyl významnější zastoupení; pozdně feudální střední vrstvy, otrocky napodobující ony horní, rychle, i když povrchně, zněmčily rovněž. Česká oikumena alespoň vnějškově vyklízející větší města se omezila na svět poddanských městeček a vsí, jehož slábnoucí ozvěny zachycujeme ještě ve vzpomínkách našich rodičů a prarodičů z první poloviny minulého století. Druhá vlna německých osídlenců, povolávaná hlavně do pohraničních území, zhruba do počátku 18. století, postupovala do vnitrozemí. Hospodářský obrat, velmi zhruba datovatelný do let vlády již připomenutého císaře Josefa I., měl ještě jednu podstatnou příčinu: postupující vnitřní krizi osmanské říše a zastavení jejího nástupu do střední a západní Evropy odražením turecké armády při druhém obléhání Vídně (1683), kde Evropu zachránila vojska polské Rczeczy pospolitej (polské šlechtické republiky) krále Jana III. Sobieskiho (1674-1696), a následný postup rakouských vojsk k severní hranici Balkánu, značně uvolnily berní (daňové) zatížení zemí Koruny české.