Jak rozsáhlý text Františka Ježka MNICHOVSKÁ KRIZE. Memoárové poznámky na okraj tragických dnů utrpení a hanby, tak sborník vzpomínkových textů z per předních českých žen Stanislavy Aši Jínové-Vančurové a její přítelkyně Olgy Pujmanové-Strettiové OSOBNOST V POZADÍ. Jan Jína ve vzpomínkách a v korespondenci přibližující osobnost blízkého Kroftova a Benešova spolupracovníka Jana Jíny, v meziválečném období předního československého diplomata a v kratičké éře Třetí republiky vedoucího politické sekce kanceláře prezidenta Budovatele spojovalo mládí strávené v mládežnické organizaci masarykovské realistické strany. Spojovací prvek lze hledat i v medailónových přílohách Josefa Tomeše, který se vydatně podílel i na editorských pracích (Ježkův pro vydání zvláště obtížný text zpracovávala pětice editorů počínaje prof. Robertem Kvačkem, zatímco jínovský sborník ozvláštnila svou důkladnou a svědomitou prací již zmíněná dr. Pujmanová.) Atmosféru pojednávané doby, pohybující se od posledních předválečných let do konce bouřlivých let šedesátých, přibližují i bohaté fotografické přílohy, na nichž se setkáváme s celou řadou protagonistů tehdejšího veřejného života politického, kulturního i vědeckého. Na ježkovském svazku participoval účinně i ministrův vnuk Aleš Ulm.

Ježkovy vzpomínky představují bez ohledu na dobu svého vzniku (v konečné verzi vznikaly zhruba v letech 1963 – 1967) historický pramen par exellance (pomyslnými jahůdkami na dortu jsou dva dochované Ježkovy rozhlasové projevy zaznamenané na vloženém CD nosiči). Autor, zprvu ministr bez portfeje a posléze ministr veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, v textu zúročil svou až detailní znalost té části prvorepublikové politické scény, která měla blízko k Československé národní demokracii, ale jeho svědectví jsou mimořádně cenná i v případě obou socialistických stran či strany agrární. Za brilantní lze považovat rovněž věcné skizzy portrétu prezidenta Edvarda Beneše. Asi nejcennější jsou ty pasáže, jež přibližují atmosféru i obsah jednání koaliční Šestky, v níž zastupoval Národní sjednocení, jednání, z nichž se nepořizovaly oficiální zápisy (Ježek jako jediný si činil po jistých potížích vlastní poznámky). Autor, na jehož stylu je znát oprávněná literární aspirace, však zpřítomňuje i další osobnosti třetí Hodžovy vlády: lidoveckého, někdy až úsměvně autoritativního Jana Šrámka, salonně vystupujícího a jednajícího prvního slovenského premiéra Milana Hodžu, nervního, plicním neduhem sužovaného sociálního demokrata Rudolfa Bechyně, korektního, věcně jednajícího Kamila Kroftu a mnoho dalších. Neméně zasvěcené jsou i autorovy průhledy do vnitřního světa Národního sjednocení nebo těch úseků a událostí veřejného života, do nichž zasahoval z titulu své ministerské funkce či svého působení v odborech nebo v menšinovém hraničářském hnutí. Ježkův autorský rukopis charakterizuje mimo suverénní zvládání obrazu doby (pracoval i s díly soudobých československých historiků, zejména si považoval první velké Kvačkovo dílo OSUDNÁ MISE) úzkostlivá snaha o objektivnost, skutečné sine ira et studio, pozoruhodná absence antikomunistických zkratů, jež nevylučuje ostrou kritiku tehdejší KSČ, a vybudování přesvědčivého modelu mnichovských událostí, které nepřímo naznačují Benešovu státnickou i lidskou velikost, ale také osvědčují, že postoje Hodžovy vlády zejména v posledních hodinách její existence na počátku třetí zářijové dekády byly vším, jen ne zradou, jež jí byla neprávem přičítána. Karel Petrovič, jak byl důvěrně v kruhu svých spolupracovníků poslední mladočeský vůdce nazýván, se stejně jako Ježkův vnuk Ulm v přítomnosti může z věčnosti s láskou a pochopením dívat na memoárovou knihu svého obdivovatele a přítele. Ježkovo dílo je nesporně výtvorem osobnosti zralé, velkorysé, vlastenecky vroucí a současně česky věcné a střízlivé, která v první Československé republice hrdě spatřovala demokratický stánek všech národů a národností, které ji tvořily. Stát, jehož nadčasovost je ve vzdalujícím se čase mnichovské tragédie, v níž se o nás rozhodovalo bez nás a – jak Ježek právem dodává – proti nám, stále nespornější.

Jaksi důvěrnější a sevřenější jsou informace, které obsahují texty Aši Jínové a Olgy Pujmanové. První z nich už svým názvem JAN JÍNA VE VZPOMÍNKÁCH SVÉ ŽENY naznačuje, že Aša Jínová tvořila více z paměti než z dostatečné dokumentové základny a na mnoha místech je znát, i když netajila svůj názor na dobu jak nacistického režimu, tak vypjaté ovzduší padesátých let i relativní zklidnění posledních let a měsíců svého a Jínova života, autocenzurní rezerva, kterou si ukládala po zkušenostech s oběma totalitními režimy. Přesto je na textu také patrný energický, nezaměnitelný autorčin rukopis, pracující citlivě s detailem, oscilující lyrickým leskem a přibližující osobnost milovaného muže rukou právě tak něžnou jako věcnou a poučenou. Jen okrajově je zmiňován prezident Beneš; je to pochopitelné ze shora uvedených důvodů. Mnoho věcí nebylo známých, mnoho míst bylo v tehdejším povědomí doslova „bílých" a o mnoha citlivých událostech a delikátnostech nebylo možno psát, aniž by nehrozil zákrok represívních orgánů komunistické republiky, který mohl z rozsáhlé rodiny Strettiových i Jínových a jejich početných přátel kohokoliv kdykoliv jakkoliv postihnout. Vzpomínka na zákeřný teror padesátých let byla živá a vzpomínkové reminiscence, s nimi spojované, mohly ožít dříve a lehčeji, než si bylo možné představit. Přesto je Jínův obraz, črtaný jeho životní družkou, výstižný, přesný a v detailu i objevný.