Je mi jasné, že nemůžu, ani kdybych sebevíc chtěl, přilákat takovou pozornost jako pan prezident.

Ale, vážené kolegyně, vážení kolegové, se vší skromností, kdo z vás to má, aby na jeho bod přišel pan prezident. (Malý smích v sále.) Já si myslím, že pan prezident sem chodí na státní rozpočet a teď na novelu zákona o ochraně přírody a krajiny, a já si toho vážím. A nemyslím to vůbec posměšně, já si toho velmi vážím, je to pro mě velká čest.

Ale s panem prezidentem se neshodneme. Jsou věci, kde ano, není jich zase tak málo, ale tady ne. Tedy hodně ne. Dokonce chcete-li, máme určitý ideologický střet. Prostě zásadně jiný pohled na věc a prezident, a řekl to tady, i když možná ne tak úplně natvrdo, má dlouhodobě názor, že místo národních parků, a nejenom, i když hlavně, místo Šumavy, by měl raději chráněné krajinné oblasti anebo dokonce jakési přírodní městské parky.

Já si myslím, že když už máme v naší krásné malé zemi jenom čtyři národní parky a jejich plocha je pouhých 1,5 % rozlohy celé České republiky, tak si je musíme sakra chránit. A ty první, nebo chcete-li přírodní zóny, tvoří z toho 1,5 % ještě menší kousíček. A proč i tady chceme přírodě nařizovat, jak se má chovat, proč jí ani tady nechceme dovolit, aby mohla fungovat podle jejího prastarého koloběhu. Můžeme tady vidět to úžasné přírodní divadlo, kdy něco přirozeně umírá a něco jiného se na jeho troskách rodí. A ten život i na tom umírajícím je, když se podíváte alespoň trochu pozorně, a musím říci, že po těch deseti letech od Kirylu, už je to dokonce vidět i na méně pozorný pohled. Troufám si říct, že dokonce i z toho vrtulníku.

Problém je asi spíš v nás, že chceme všechno řídit, chceme mít potůčky a řeky pěkně narovnané, zvířátka spočítaná, očipovaná, stromy jako vojáky, a ne ty ostudy, co občas uschnou a ještě neorganizovaně padají jeden přes druhého. Ale tak organizovaně vlastně žijeme na těch 99 % zbytku té České republiky.