Ministr Brabec: Kdo z vás to má, aby na jeho bod přišel pan prezident...

Je mi jasné, že nemůžu, ani kdybych sebevíc chtěl, přilákat takovou pozornost jako pan prezident.

Ale, vážené kolegyně, vážení kolegové, se vší skromností, kdo z vás to má, aby na jeho bod přišel pan prezident. (Malý smích v sále.) Já si myslím, že pan prezident sem chodí na státní rozpočet a teď na novelu zákona o ochraně přírody a krajiny, a já si toho vážím. A nemyslím to vůbec posměšně, já si toho velmi vážím, je to pro mě velká čest.

Ale s panem prezidentem se neshodneme. Jsou věci, kde ano, není jich zase tak málo, ale tady ne. Tedy hodně ne. Dokonce chcete-li, máme určitý ideologický střet. Prostě zásadně jiný pohled na věc a prezident, a řekl to tady, i když možná ne tak úplně natvrdo, má dlouhodobě názor, že místo národních parků, a nejenom, i když hlavně, místo Šumavy, by měl raději chráněné krajinné oblasti anebo dokonce jakési přírodní městské parky.

Já si myslím, že když už máme v naší krásné malé zemi jenom čtyři národní parky a jejich plocha je pouhých 1,5 % rozlohy celé České republiky, tak si je musíme sakra chránit. A ty první, nebo chcete-li přírodní zóny, tvoří z toho 1,5 % ještě menší kousíček. A proč i tady chceme přírodě nařizovat, jak se má chovat, proč jí ani tady nechceme dovolit, aby mohla fungovat podle jejího prastarého koloběhu. Můžeme tady vidět to úžasné přírodní divadlo, kdy něco přirozeně umírá a něco jiného se na jeho troskách rodí. A ten život i na tom umírajícím je, když se podíváte alespoň trochu pozorně, a musím říci, že po těch deseti letech od Kirylu, už je to dokonce vidět i na méně pozorný pohled. Troufám si říct, že dokonce i z toho vrtulníku.

Problém je asi spíš v nás, že chceme všechno řídit, chceme mít potůčky a řeky pěkně narovnané, zvířátka spočítaná, očipovaná, stromy jako vojáky, a ne ty ostudy, co občas uschnou a ještě neorganizovaně padají jeden přes druhého. Ale tak organizovaně vlastně žijeme na těch 99 % zbytku té České republiky.

Já a pan prezident, my jsme o tom hovořili už mnohokrát, já si opravdu nemyslím, že by ty miliony a miliony nových malých stromků dokázali vysázet aktivisté s čelovkami. To by těch aktivistů muselo být strašně moc. A vím, že pan prezident, a také to tady řekl, ten názor dlouhodobě zastává.

Mně opravdu nevadí, a už vůbec mi nepřipadá škodlivé, že máme s panem prezidentem rozdílné názory. Je to inspirující. S panem prezidentem jsme si vyměnili názory, ale každý jsme si nakonec nechali ten svůj.

Mně opravdu nevadí a už vůbec mi nepřipadá škodlivé, že máme s panem prezidentem rozdílné názory. Je to inspirující. S panem prezidentem jsme si vyměnili názory, ale každý jsme si nakonec nechali ten svůj. A jsem moc rád, že mi pan prezident dal aspoň za pravdu v tom, že je správná cesta novely zákona o ochraně přírody a krajiny a tedy ne cesta samostatných zákonů o každém národním parku.

Pan prezident tady hovořil o ploše bez zásahu. Ale jenom pro zajímavost, a doufám, že mám ty informace správné, byla to vláda Miloše Zemana, kdy její ministr Miloš Kužvart v roce 2000 v rámci tzv. plánu péče na roky 2000 - 2010, už se vlastně hovořilo o určitém budoucím výhledu o možnosti bezzásahového režimu na 50 procentech rozlohy Národního parku Šumava v roce 2030. Ano, tenkrát to vypadalo velmi vzdáleně. Nicméně nějaké číslo už tam podobné padlo.

A když jsme u té Šumavy, byla asi opravdu chyba, že před tím čtvrt stoletím při vzniku parku bylo do něj zahrnuto i větší množství obcí, daleko více než v ostatních národních parcích, a zazněly pravděpodobně sliby, které později nebyly úplně naplněny. A byl tak vykopán hluboký příkop už tehdy, a to mi někteří pamětníci potvrdili, který se nepodařilo nikdy později úplně zasypat. A určitě nastalo v průběhu těch 25 let mnoho změn, mnoho ředitelů, mnoho ministrů, a obce a kraje měly, a to je potřeba říct, naprosto oprávněně pocit, že tam chybí stabilita. Každý nový ředitel, ministr přišel a trhnul tím kormidlem zase trochu jinak - jednou doprava, jednou doleva, jednou rovně, jednou dopředu, jednou dozadu; a v tom jsem s obcemi a kraji naprosto za jedno. Ale není úplně jednoduché se na některých věcech shodnout.

Dovolte mi jenom pár příkladů. Byl tady požadavek na stabilitu a větší účast obcí na rozhodovacích procesech. A tento požadavek považuji za naprosto oprávněný. Proto jsme navrhli, aby ta nejdůležitější rozhodnutí v životě národního parku - například rozdělení národního parku zonací, stanovení klidových území, tedy oblastí, kde bude omezen nějak vstup - proběhlo řekněme na základě tzv. opatření obecné povahy, které posílí pravomoc obcí.

Navrhli jsme také revoluční princip, a troufám si říct opravdu revoluční princip moratoria, kde by po dohodě s obcemi na zonaci nebylo možné minimálně 15 let nic měnit, nikdo by do toho nemohl vstupovat. A tento princip byl ze začátku opatrně přijímán, že by to snad šlo. Naopak se proti němu dost ostře ozvaly nevládní organizace, které chtěly jasný časový plán na zvyšování rozsahu bez zásahu ve všech národních parcích. Ten jsme ale natvrdo odmítli s tím, že právě v rámci zachování stability chceme nechat minimálně 15 let přírodu nechat pracovat a až naši nástupci ať rozhodnou podle reálného dění v parcích. Rok a půl jednáme se všemi. Jen s obcemi byly desítky jednání na všech úrovních. A výsledek je pro mě osobně smutný v tom, že pokud nejsou na sto procent naplněny požadavky, v tomto případě obcí nebo krajů, tak se řekne, že se vůbec nebavíme, že se s nimi vůbec nemluvilo nebo nejednalo.

Nedávno jsem byl osočen, což mě tedy nevadí, ale myslím, že nespravedlivě v tom, že Brabec na Šumavě mír nezajistil. Ale jak chcete zajišťovat mír s někým, kdo si ho možná úplně nepřeje, pro koho je ten kompromis 99:1 nebo 50:50, ale je to prostě 100:0, buď chci všechno, anebo řeknu, že se mnou nikdo nemluvil? Pořád se omílají staré křivdy, otevírají se staré rány. A já si myslím, že bychom už toho měli nechat, protože život je krátký.

Jsem si naprosto jist, že vládní a upravená poslanecká novela přináší ten potřebný kompromis. Zajišťuje ochranu přírody a tam, kde je to opravdu třeba, díky klidovým územím naopak umožní úplně nebo částečně otevřít některá území. A díky moratoriu přináší ne na 15, ale možná dokonce reálně na 17, 18 a třeba i 20 let podle toho, jak ty věci budou projednávané, právě tu stabilitu, tu stabilitu bez ohledu na to, kdo je ministr a kdo je ředitel parku.

Buďme realističtí. Věděl jsem, že Senát tu novelu nepřijme s nadšením. Ale co tam bylo nakonec přijato, mě přece jen, i když jsem na ledacos zvyklý, docela šokovalo. Já bych si to dovolil nazvat šumavským masakrem motorovou pilou. (Pobavení některých poslanců.) A to pro samotnou existenci nejenom Národního parku Šumava, ale všech národních parků v České republice. Opakovaně jsem řekl, že by přijetí senátní verze mohlo znamenat konec národních parků v České republice, a na tom trvám. Máte na stole, mnozí jste ho četli, odborné hodnocení od proděkana právnické fakulty Univerzity Karlovy profesora Damohorského, vedoucího katedry práva životního prostředí. Myslím si, že nikdo jiný než on nemůže lépe jako právník vlastně říct, co já říkám laicky, relativně laicky. Dovolil bych si tady odcitovat jenom závěr. Myslím, že tady o tom bude ještě hovořeno. "Senátní pozměňovací návrh je potřeba odmítnout pro závažné právní, systémové a věcné chyby. Z výše uvedených důvodů jsem přesvědčen, že setrvání Poslanecké sněmovny na jí schváleném textu návrhu novely zákona č. 114 je jedinou přijatelnou alternativou. Senátní návrh neposkytuje lepší ochranu přírody ani Národního parku Šumava a ostatní národní parky pak jednoznačně ve svých důsledcích poškozuje."

Kolegyně, kolegové, byli jsme připraveni v Senátu podpořit celou řadu pozměňovacích návrhů. Myslím, že jich bylo minimálně deset. Byly to pozměňovací návrhy paní senátorky Seitlové, i některé další. Bohužel jako dračí vejce do toho textu byly vsunuty věci, které pokud by byly aplikovány, a máte to rozsáhlé právní stanovisko na stole, by opravdu mohly znamenat nekonečný chaos a právní zmatek a nekonečné spory včetně soudních, protože do zákona jsou vsunuty úplně nové právně nejasné pojmy - typická středoevropská krajina. Národnímu parku je dáno do vínku, aby zajistil udržitelný rozvoj obcí, aby se na něm podílel. To opravdu těžko může udělat národní park. To může udělat možná regionální rozvojová agentura nebo kraj, ale těžko to může udělat národní park. Na stejnou roveň byly dány zájmy nebo účely, jako je ochrana přírody a další účely, zcela na stejnou roveň. Byl odstraněn dlouhodobý cíl ochrany přírody, ale druhou větou se senátní text na něj odvolává.

Je tam celá řada podobných věcí a já si troufám říct, a odpusťte mi to, jakkoli mnohdy Senát vhodným způsobem upraví poslaneckou verzi, doplní ji, takže tentokrát se k nám ze Senátu vrací velmi nevydařený právní text, který by neobstál nejenom v očích pana profesora Damohorského, doktora Mlčocha jako jednoho z lidí, kteří jsou skutečnou elitou v oblasti práva životního prostředí, a dalších právníků.

Kolegyně, kolegové, včera uplynulo symbolických 25 let od schválení tohoto na tu dobu revolučního zákona 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. A máme dnes symbolicky možnost potvrdit svým hlasováním, že i nadále chceme v ochraně národních parků v České republice směřovat do západní Evropy. Senátní verze nás ale vrací ne 25 let, ale možná 50 let nazpátek. Prosím, odmítněte ji a znovu hlasujte pro poslaneckou novelu zákona! Troufám si říct bez zardění, že je ve všech ohledech lepší. Nejenom věcně, ale i formálně. A nemusíme se za ni stydět.

Děkuju vám za pozornost. (Slabý potlesk.)