Ministr Zaorálek: Nikdy nebývá jednoduché projednávat právě stavební zákon

Děkuji. Dobrý den, dámy a pánové. Když mi dovolíte, tak já bych si dovolil přece jenom ještě připomenout ty základní náležitosti. Už jsem je tady možná říkal, ale snad mi bude odpuštěno, když je ještě jednou shrnu a připomenu. Já jsem ten, kdo pokládá návrh stavebního zákona tradičně za jednu z těch nejobtížnějších chvil a norem v Poslanecké sněmovně, a už během prvního čtení jsem tady říkal, že to nikdy nebývá jednoduché projednávat právě stavební zákon. A Ministerstvo kultury patří mezi ty, kteří budou dopady té nové legislativy samozřejmě ovlivněni docela zásadním způsobem. To je jasné.

A vlastně kdybych měl znovu připomenout, o co nám jde, tak my potřebujeme sledovat, aby při té nové podobě stavebního práva byla v určité rovnováze udržena ochrana rozvoje individuálních zájmů a na druhé straně ochrana veřejných zájmů. Takže to je vlastně ta naše pozice a to je to, oč se tady snažíme. Veřejný zájem je to, na čem bychom se měli shodnout, a pokud tedy provádíme změny, tak by se měl i ten zásadně chránit a měli bychom tady ve Sněmovně najít shodu, kde jsou hranice, které by neměly být překročeny, a pak máme šanci vytvořit stavební zákon, který dostojí těm oběma dvěma principům, které se tady snažíme smířit.

A dovolte mi, abych tedy ještě jednou řekl - omlouvám se, že jsem to už také zmiňoval, ale připadá mi to důležité, tak to řeknu ještě jednou. Ochrna kulturního dědictví by neměla být vnímána jako něco, co úplně kritickým, zásadním způsobem ovlivňuje rychlost stavebních řízení v České republice obecně. Velikost chráněného území, těch památkových zón tvoří jenom asi 1,4 % území, o kterém se jedná v těch řízení. Jedna celá čtyři procenta pouze, na které se vztahuje ta účinnost stavebního zákona. To je vlastně opravdu nepatrný zlomek, i když já vím, že někde ve významných místech nebo atraktivních lokalitách - ale to rozhodně není hlavní věc z hlediska celkové plochy, na kterou ten stavební zákon působí. Nevnímejme tu věc jenom prizmatem Prahy, kde se ta památková regulace potkává, tam se potkává velký počet vlastníků a investorů. My přijímáme ten zákon pro celou republiku. Takže to je jedna věc, kterou bychom měli mít na paměti.

A pak ještě připomenu, že my přijímáme tento zákon skutečně pro celou zemi a Ministerstvu kultury samozřejmě záleží na snižování administrativní zátěže, ale to, upozorňuji, nemusí být vždy řešeno právě stavebním zákonem. Mnohokrát se z naší strany mluvilo o zjednodušení tím, že se zintenzívní vydávání plánů ochrany, které umožní vyloučit tu povinnost vyžadovat si stanoviska příslušných orgánů apod. Já tedy jenom připomínám, že existují jiné nástroje, které skutečně jsou důležité z hlediska té rychlosti. A to není něco, co patří přímo do stavebního zákona. Dá se to prostě dělat jinak. Spoléhat se na to, že jeden stavební zákon nám tohle všechno vyřeší anebo že otázka zrychlení v oblasti památkové péče se tady upraví ve stavebním zákoně, to my vnímáme jako také určité nepochopení věci.

Takže to jenom na úvod a teď k té vládní předloze. Vládní předloha stavebního zákona ve spojení s tím doprovodným změnovým zákonem představovala samozřejmě od začátku v mnoha ohledech nějaký mezní kompromis, kdy si ještě bylo lze představit nějak účinné rozumné hájení zájmů kulturního dědictví podle té nové úpravy. Já si současně nemyslím, že kdokoliv, kdo se s vládní předlohou seznámil, by dospěl k závěru, že zájmy státní památkové péče vyšly z tohoto kompromisního řešení nějak posíleny. Spíš bych řekl, že pravda je opak. To, co se odehrává s touto předlohou v Poslanecké sněmovně, spíš vzbuzuje obavu, že i to minimum, které bylo dohodnuto, nám spíš nenávratně mizí - is running out - před očima.

Ta integrace působnosti orgánu státní památkové péče byla zúžena na nemovitosti v ochranném pásmu a orgány památkové péče si podržely pro hájení veřejného zájmu na úseku státní památkové péče formu závazného stanoviska. Proč se o to snažíme? Řada stavebních kulturních památek a kulturních nemovitostí v památkových rezervacích a památkových zónách má hodnoty v drobnostech, v detailech, bez kterých by se celková hodnota těch staveb podstatně snížila. Pokud se projdete po centrech našich měst nebo zavítáte k nějakým osamoceným poutním kostelíkům, tak si hned všimnete těch detailů. To je taková ta hravost, se kterou se naši předkové těm detailům věnovali. A jsou to detaily, které můžeme nechat tedy zaniknout, zmizet, vykašlat se na to, přestat se tím zabývat a nechránit to. A současně se dnes zabýváme stavebním zákonem, jehož metou je zjednodušení postupů a nalezení cest, jak minimalizovat byrokratickou zátěž v souvislosti se stavební činností, v celku logicky pak tady hrozí to, že se ochrana těchto detailů často úplně míjí nebo že vlastně na ně prostě není čas a prostor. Přestaneme na ně myslet. A ono se to míjí právě s tou regulací, která vyplývá z projednávaného stavebního zákona. Takže restaurování vnitřní nástěnné fresky, vitrážového okna nebo řemeslná oprava vstupních dveří do zemědělské usedlosti jsou činnosti, které stavební zákon nezajímají a nechávají problematiku na první pohled jen památkové péči. Pokud jsou však ty samé detaily řešeny v rámci celkové rekonstrukce stavebního objektu podle stavebního zákona, hned se nám v rozhodování objeví stavební úřad a zmíněná integrace působnosti dotčených orgánů. A v rámci přípravy stavebního zákona jsme opakovaně řekli, že pro běžného občana by byla zcela nesrozumitelná vize, že s restaurováním nástěnné malby by měl jednou jít na stavební úřad, kdyby bylo součástí rozsáhlejších stavebních prací, a ve druhém případě by tím orgánem, který by řešil tutéž malbu, byl obecní úřad obce s rozšířenou působností, a to jen z toho důvodu, že tento typ úpravy stavební úřad samozřejmě zajímat nebude.

A představa, že jednou o téže malbě bude rozhodovat stavební úřad a u něj bude i spis a podruhé s odstupem pár let když je třeba přikročit k dílčí retuši, ta věc bude posuzována jiným úřadem, tak to je očividný nesmysl, který vedl k dohodě o míře integrace, která byla prezentována ve vládní předloze a která by se na první pohled v porovnání s integrací jiných veřejných zájmů mohla jevit jako nemístná. Má však věcnou logiku, která vyplynula až z mnoha diskusí v rámci přípravy stavebního zákona.

A takových na první pohled drobností je ve stavebním zákoně a jeho doprovodném změnovém zákoně velké množství. A takřka za každým slovem či každou větou bychom při podrobné diskusi odborníků na danou oblast zjistili, že to, co se v komplexu může jevit jako nerovnováha, má svůj racionální základ. A na tom nic nemění fakt, že tento základ nemusí být na první pohled běžně patrný.

Až nám to epidemiologická situace dovolí, přijďte se, prosím, podívat do Státní opery, kterou máme kousek odsud, nebo do historické budovy Národního muzea, které samy o sobě jsou jedním ze stěžejních muzejních exponátů, a myslím, že mi dáte za pravdu, že tam najdete spoustu detailů a možná nějakých legrácek, historických legrácek, které jsme si zachránili pro budoucí generace a byla by škoda o ně přijít. Není to odsud daleko, ale takových příkladů nakonec můžeme najít hodně i v regionech a můžete jich možná sami jmenovat celou řadu.

A proto se s obrovskými obavami dívám na zásahy, které jsou na vládní předloze stavebního zákona zde v Poslanecké sněmovně prováděny, aniž bychom byli schopni dohlédnout důsledky změn, jichž jsme tady soustavně svědky.

Někteří z kolegů zde hovoří o revoluci, kterou jednotlivé pozměňovací návrhy mají přinést nebo již přinesly. A já se ptám - skutečně tady na půdě Poslanecké sněmovny dohlédneme důsledků těchto změn, změn těchto revolucí, které tu koncepci vládního návrhu takto zcela revolučně mění? Já se samozřejmě obávám, že je dost dobře možné, že vůbec nedohlédneme.

Prvním příkladem třeba takovéto revoluce je zavádění automatického vydání povolení stavby, které nově předpokládá ustanovení § 196 návrhu stavebního zákona a navazující přezkumné řízení a v navrhovaném § 197 stavebního zákona, jak jej ve svém pozměňovacím návrhu předpokládají kolegové Kalous a Kolovratník. I přes změnu nadpisu ustanovení § 196 stavebního zákona jde o vrácení takzvaného automatického povolení do stavebního zákona. A prostým srovnáním návrhu stavebního zákona v podobě předložené v listopadu 2019 do připomínkového řízení a textu daného pozměňovacího návrhu dospějeme k závěru, že až na několik nepodstatných drobností jde vlastně o řešení totožné.

Podle důvodové zprávy k návrhu stavebního zákona předkládaný návrh vychází i z předpokladu zachování dosavadních standardů nastavených v oblasti ochrany architektonického dědictví tak, jak zavazují Českou republiku podle úmluvy o ochraně architektonického dědictví vyhlášené podle čísla 73/2000 Sb. Jedná se především o přijetí opatření k ochraně architektonického dědictví nebo předcházení znetvoření, zchátrání nebo demolici chráněných statků. Není tedy vůbec zřejmé, jak automaticky vygenerovaným rozhodnutím lze předejít znetvoření, zchátrání nebo demolici statků chráněných na základě zmíněné úmluvy.

A podle důvodové zprávy k návrhu stavebního zákona a s ohledem na skutečnost, že jednou z podmínek zápisu tuzemského statku na seznam světového dědictví a ponechání statku na tomto seznamu je existence záruky ochrany takového statku nástroji vnitrostátního práva, počítá návrh zákona se zachováním doposud platných standardů ochrany kulturního a přírodního dědictví právě podle úmluvy o ochraně tohoto dědictví, vyhlášené podle čísla 159/1991 Sb.

Je třeba konstatovat, že dosud platné standardy ochrany rozhodně nepředpokládají, že k posouzení dopadu na hodnoty chráněného statku vůbec nedojde. Záruku podle mého názoru nepředstavuje ani postup podle § 197 návrhu nového stavebního zákona. Podle tohoto paragrafu se provede ve stanovených případech povinně přezkumné řízení. Tyto případy však dopadají pouze na část statků chráněných na základě zmíněných úmluv. Nedopadají totiž na památkové rezervace ani památkové zóny, ač ty jsou nesporně chráněným statkem rovněž.

Jde o problematiku, kterou Ministerstvo kultury samostatně a výslovně připomínkovalo již v prosinci roku 2019. Uplynul rok a čtvrt a bez jakékoli reflexe včetně připomínkové dílčí chyby tu takové řešení máme zpět. Navrhovatelem je tady zpravodaj tohoto tisku, protože předmětem přezkumného řízení je přezkum zákonnosti a nikoliv přezkum věcné správnosti automaticky vygenerovaného rozhodnutí. Pro mě je víc než zásadní otázka, jak by například nadřízený stavební úřad z hlediska zákonnosti posuzoval věcnou otázku, zda realizací záměru nedojde ke znetvoření chráněného statku. Domnívám se, že tato otázka překračuje meze přezkumného řízení a tedy přezkumné řízení žádnou faktickou zárukou není.

Současně je třeba upozornit, že již samotný fakt vygenerování automatického rozhodnutí je třeba považovat za počátek běhu subjektivní lhůty pro zahájení přezkumného řízení podle § 96 odst. 1 správního řádu. Tuto lhůtu nelze prodloužit a je tak velmi zásadní otázkou, jaké dává stavební zákon záruky pro ochranu proti tomuto typu nečinnosti. Na rozdíl od ochrany soukromého zájmu, kdy například omezením rozsahu přezkumu pouze na zákonnost dává soukromému zájmu velmi zásadní pojistky, tak naopak v případě nečinnosti stavebního úřadu ve vztahu k ochraně veřejného zájmu nedává záruky žádné. A nečinnost na všech úrovních tak může zapříčinit naprosté vyloučení posouzení jakýchkoliv veřejných zájmů. To znamená, když jsem říkal, že ta naše role tady je to vybalancovávání, hledání rovnováhy mezi individuálním zájmem a veřejným, tak tady prostě na tomhle příkladu se snažím ukázat, že tady ta rovnováha je jednoznačně vniveč. Tady prostě ten veřejný zájem je bokem. Nejde mluvit o tom, že by měl dostatečný prostor nebo šanci se prosadit.

Naopak, prostor pro korupční jednání, kdy postačí ze strany úřadu kvalifikovaná nečinnost, je v tomto případě enormní. Tohle se otevírá jako eldorádo. A proto závěr o protikorupčním potenciálu navrženého zákona jako celku i z tohoto pohledu považuji s vědomím tohoto pozměňovacího návrhu za velmi sporný. Tohle jsou dveře pro korupci.

Zde odkazuji z důvodu stručnosti také na připomínky, které jsme uplatnili již k věcnému záměru stavebního zákona, kde je třeba konstatovat, že dříve vznesené obavy nebyly nikdy rozptýleny a i proto byl daný institut z vládní předlohy stavebního zákona bez náhrady vypuštěn.

Paní ministryně nás již během prvního čtení informovala, že návrh stavebního zákona obsahuje dostatečné záruky proti nečinnosti, které měly být navíc posíleny kompletním vyloučením možnosti výkonu působnosti stavebního úřadu v přenesené působnosti, jak to vyplývá z komplexního pozměňovacího návrhu, který tvoří základ pro naše jednání. A ejhle - nestačí to.

Vracíme se k řešení, které bylo shledáno jako problematické již v rámci připomínkového řízení. Můžeme konstatovat, nebo vy můžete konstatovat - o co jde, je to jen kultura? No dobře, ale upozorňuji, že ani kultura v tomhle nebyla a není sama. Proti tomuto řešení se postavilo 35 připomínkových míst. A ani 35 připomínkových míst, tedy nejen kultura, ale proti tomuto řešení se postavily Úřad vlády, Ministerstvo dopravy, Ministerstvo vnitra, Ministerstvo financí, převážná část krajů, Veřejný ochránce práv. Proti tomuto řešení se postavily takové váhy, jakými je z hlediska práva a bezpečnosti státu Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud, Nejvyšší úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost. Opravdu tito všichni nevěděli, o čem mluví? Opravdu takto problematické ustanovení vypustilo Ministerstvo pro místní rozvoj zbytečně? Já se domnívám, že opak je pravdou, a tím víc mě zaráží, že s tímto pozměňovacím návrhem tady zpravodaj přichází a znovu to takto vrací do hry. Ti by si měli být vědomi souvislostí, spojených s daným návrhem zákona.

Ale tím ilustrace problematických pozměňovacích návrhů zdaleka nekončí. Další pozměňovací návrh se stal i námětem médií. Možná jste si všimli konstatací, že některá města přicházejí s takzvanými čtyřmi městskými artikuly, z nichž jeden se týká přenesení pořizování územně plánovací dokumentace obcí a krajů zcela do samostatné působnosti. Návrh je v zásadě prezentován jako minimalistický s tím, že jen přesouvá pořízení územně plánovací dokumentace obcí a krajů z přenesené působnosti do samostatné.

Právě tady na půdě Poslanecké sněmovny bychom si měli být vědomi, že míra vázanosti právními předpisy v samostatné i přenesené působnosti je odlišná, resp. nelze v případě samostatné působnosti spoléhat na regulaci podzákonnými předpisy a uplatnění principu nadřízenosti a podřízenosti. Padly by tedy postupy a regulace, které dnes nemusel samostatný zákon stavební řešit. Stavební zákon zatím mohl přenechat prováděcím předpisům, usnesením vlády nebo i metodickému vedení v rámci hierarchie výkonu státní správy celou řadu otázek. Konec konců i ústavně garantovaný výkon samosprávy a relativně úzký prostor pro vstup státní moci do tohoto výkonu podle článku 101 Ústavy ČR s sebou nese řadu otázek, jak by bylo možné vůbec uplatňovat za veřejné zájmy ústavně obhajitelná omezení pro pořizování územně plánovací dokumentace. Zde nejde o principy obhajitelné s oporou v zákonech, ale je třeba posoudit, zda změna této optiky nevyžaduje i vstup do úrovně ústavních předpisů, které s tímto rozsahem výkonu samosprávy nepočítaly a nepředpokládaly také obdobnou míru garance ochrany jednotlivých veřejných zájmů. To by se ostatně netýkalo jen otázek veřejných zájmů na ochranu kulturního nebo přírodního dědictví, ale např. i veřejných zájmů u nadregionálních staveb, ať již dálnic, železničních koridorů nebo staveb páteřních produktovodů.

Již v současné době poskytují nálezy Ústavního soudu ČR relativně vysokou míru ochrany zájmů samospráv, a není jakkoli rozporována samostatná působnost obcí a krajů při schvalování územně plánovací dokumentace. Přesun pořizování územně plánovací dokumentace obcí nebo krajů do jejich výlučné pravomoci by tak mohl vést k naprosté nemožnosti prosazení veřejných zájmů, prosazovaných z pozic státu. Navíc tyto rozsudky zjevně předpokládají jiný vztah a jiný zásah práva na samosprávu ve vazbě na územní plánování, než který je předpokládán v předmětném pozměňovacím návrhu, jehož cílem je postavení samospráv dále posílit.

To, že je nyní uvažováno o odlišném řešení, které zcela mění dosavadní a dohodnuté principy, aniž by na řadu otázek bylo možné dostat odpověď, to lze považovat za velmi problematické a rozhodně odporující principům, na nichž by měla být zajištěna ochrana veřejných zájmů podle nového stavebního zákona.

Navržené řešení rozporuje, pak dále jednoznačně oslabuje ochranu veřejného zájmu, neboť navržený § 55 odst. 3 stavebního zákona dává jednoznačnou preferenci názoru územní samosprávy. A územní samospráva nebude mít žádný zásadní důvod pro hledání kompromisního řešení. Postačí neustoupit po dobu 60 dnů a názor obce či kraje nabude vrchu, ať již bylo ze strany dotčeného orgánu navrženo jakékoli kompromisní řešení. Tady opět vidíte jasnou nerovnováhu.

Není také provázáno ustanovení § 55 odst. 1 a § 55 odst. 2 a 3 stavebního zákona. Linie řešení rozporu se v důsledku přenesení pořizování rozporu rozdělí do dvou samostatných větví, s jejichž propojením zmíněná ustanovení nepočítají. Pro úplnost dodávám, že řešení rozporu mezi dotčenými orgány může gradovat až rozhodnutím na vládní úrovni. Skutečnost, že rozpor s jedním a tím samým dotyčným orgánem může mít jak samospráva jako pořizovatel, tak jiný dotčený orgán, navržená úprava vůbec neřeší.

Pokud by tedy platila navržená úprava vůbec neřeší. Pokud by tedy platila navržená úprava, pak by mohlo dojít k poněkud absurdní situaci, že řešení rozporu mezi dotčenými orgány přijaté vládou by se vůbec do dané územně plánovací dokumentace nemuselo promítnout, neboť by již uplynula lhůta 60 dnů, předkládaných v § 55 stavebního zákona, a možná i lhůta 90 dnů, pokud připočteme lhůtu obsaženou v § 55 odst. 4 stavebního zákona. Marginalizace ochrany veřejného zájmu, a to dokonce i v podobě řešení rozporu na úrovni vlády, je za tohoto stavu alarmující.

Dále je třeba připomenout další absurditu. Další absurditu spojenou s navrženým řešením a řešením rozporu mezi dotčenými orgány v rámci dohadovacích řízení, a to v případě, pokud by samospráva vyčkala na řešení rozporu mezi dotčenými orgány, což jí navržená úprava nikterak neukládá, a ani následné záchranné prostředky ji k tomu nikterak nemotivují. Řešení rozporu mezi dotčenými orgány by mohlo mít stejně jako dnes podobu dvou či dokonce vícestranné veřejnoprávní smlouvy o řešení rozporu. Pak by ovšem na straně dotčeného orgánu nevystupoval jeden dotčený orgán, ale ty orgány, které uzavřely veřejnoprávní smlouvu a v případě dohody se samosprávou o řešení rozporu by musely ve stanovené lhůtě vstoupit do zmíněné veřejnoprávní smlouvy, protože až revize veřejnoprávní smlouvy je dokladem skutečnosti, že došlo k řešení v rozporu s územní samosprávou. Zda je tento vstup do účinné veřejnoprávní smlouvy ve vazbě na úpravu ve správním řádu možný, navržená úprava neřeší. Pokud by došlo k dohodě na úrovni ústředních orgánů, pak by měl navíc v druhé fázi jakousi kvazi mediační roli krajský úřad, který by měl v rámci své působnosti instančně vyšší úroveň státní správy motivovat či jinak přesvědčit ke změně názoru.

Ještě absurdnější pak tato situace vypadala v případě, kdy by rozpor mezi dotčenými orgány řešila vláda. Pak by se měl pověřený člen vlády za dotčený orgán účastnit vypořádání rozporu s územní samosprávou a měl by zajistit změnu usnesení vlády, pokud by se na tomto řešení dohodla s územní samosprávou. Navíc pokud by to pověřený člen vlády nezvládl do třiceti dnů ode dne výzvy obce, pak by měl být pověřený člen vlády podřízen v případě územně plánovací dokumentace obce oné kvazi mediační roli krajského úřadu.

Zmíněné ustavení je pak nedotaženo i v řadě dalších detailů. Jedním z nich je např. i vztah k pozastavení účinnosti územně plánovací dokumentace a běhu třicetidenní lhůty podle § 55 odst. 4 návrhu stavebního zákona. Úprava této problematiky je však s ohledem na uvedené skutečnost podružná a neřeší další navazující problémy spojené s tímto ustanovením.

Z hlediska možného přezkumu schváleného územního plánu je třeba zdůraznit, že budou sníženy možnosti vstupu státní moci do schváleného územního plánu, neboť v případě pořizování územně plánovací dokumentace v přenesené působnosti již poskytlo velmi silné postavení právu na území samosprávu např. usnesení Ústavního soudu značky, je to III. US 38717/17 ze dne 23. 5. 2019. S vědomím tohoto usnesení je sporné, jak bude nahlíženo na garance práva na územní samosprávu při případném dozorčím prostředku podle nyní navrženého § 55 odst. 4 stavebního zákona.

Zde je třeba konstatovat, že navzdory textu ustanovení § 287 odst. 1 stavebního zákona je v tomto případě kontrola omezena výlučně na dodržování stavebního zákona. Předmětem kontroly s ohledem na výše uvedené ustanovení Ústavy ČR již nemůže být dodržování právních předpisů, vydaných k provedení stavebního zákona. Opatření obecné povahy a rozhodnutí vydaných na základě tohoto zákona včetně dodržování usnesení vlády, směrnic ústředních správních úřadů, jakož i opatření příslušných orgánů veřejné správy, přijatých při kontrole výkonu přenesené působnosti.

Navíc dotčené zájmy budou hájeny s oporou v naprosto jiných zákonech, než je stavební zákon, a tedy bude víc než sporné, nakolik bude možné tímto způsobem reagovat na nerespektování veřejných zájmů, jejichž základ je mimo stavební zákon. A to je právě příklad nejen zájmu státní památkové péče, ale třeba i ochrana, využívání a dalšího rozvoje zdrojů přírodních léčebných lázní, lázeňských míst a podobně.

Tím jen připomínám společnou nominaci lázeňských měst v Evropě na zápis do Seznamu světového dědictví, kde za Českou republiku jsou nominována hned tři lázeňská města: Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Františkovy Lázně, která by touto úpravou mohla být negativně dotčena a mohlo by to znamenat až vyřazení našich zástupců z této mezinárodní nominace. To je taky jeden z důsledků této úpravy. A já se musím znovu ptát, zda nerespektování zájmu na ochraně těchto veřejných zájmů bude možné řešit nápravným opatřením podle § 288 navrženého stavebního zákona. Odpověď zní: asi těžko. Ani jeden z těchto veřejných zájmů nemá svůj právní základ ve stavebním zákoně a přijetí územního plánu v rozporu s těmito zájmy tak nepředstavuje rozpor se stavebním zákonem. A náprava základního stavu nebude možná.

Ve svém dopise ze dne 22. února roku 2021 mě paní ministryně pro místní rozvoj ujistila, že teze přesunu pořizování územně plánovací dokumentace do samostatné působnosti, řešené tímto pozměňovacím návrhem jí řízené ministerstvo nepodporuje a staví se proti němu. Ovšem dneska, jak to vidím, tak byl podaný návrh, který byl načten, takže v rozporu vlastně s tímto ujištěním, které se mi dostalo, tak jsem se dozvěděl, že byl načten pozměňovací návrh.

Já ale v tom vidím dneska veliký rozpor. V tom, že tady je návrh, který znovu vstupuje a celou tuhle věc, takto vstupuje, vrací do hry. A je to tedy, přečteno tedy poslancem, který je zrovna členem hnutí ANO, to znamená, je členem stejného hnutí jako paní ministryně, což nevypadá, že by to bylo úplně bez koordinace.

Současně musím konstatovat, že proti hledání řešení této otázky se jakoby nestavím a priori, to já nevidím černobíle, ostatně pro hodnocení možných dopadů přesunů pořizování územně plánovací dokumentace obcí a krajů z přenesené do samostatné působnosti, zřídila ministryně pro místní rozvoj pracovní skupinu Územní plánování 2030, která se dosud sešla pouze jednou a již z úvodní diskuse bylo zřejmé, že ani základní otázky této problematiky nejsou ještě vyjasněny. Toto uvažované řešení rozhodně není vnímáno jako bezkonfliktní.

A výstupem této pracovní skupiny má být koncepční řešení této otázky a v tomto směru je Ministerstvo kultury připraveno poskytnout součinnost na činnosti této pracovní skupiny. To je platforma, kdy a nebo kde může vzniknout základ celkové koncepce přenosu působnosti a kde by mělo být i diskutováno, jaké jsou záruky pro nesnížení nebo dokonce nevyloučení možností uplatnění veřejného zájmu v rámci územního plánování. A já jenom říkám - nechtějme prosadit tuto koncepci bez toho, že bereme v úvahu důsledky, kdy jedním z nich dokonce může být až zásah do Ústavy České republiky.

Ostatně i z toho hlediska zřejmě v sousední Spolkové republice Německo vedlo například k tomu, že prioritní stav, kdy veřejné infrastruktury jsou zaneseny přímo v zákonech a nikoliv v podzákonných aktech, jak to předkládá s vědomím odlišné koncepce pořizování územně plánovací dokumentace vládní návrh zákona stavebního a ostatně logicky i návrh v podobě navržené hospodářským výborem Poslanecké sněmovny, který je východiskem pro formulování jednotlivých pozměňovacích návrhů.

Řešení zvolené ve Spolkové republice Německo ve vztahu k prioritním stavbám však není řešením, které z hlediska památkové péče je a může být funkční, a proto i ve vztahu k německému modelu jsme z hlediska zájmů státní památkové péče teprve na začátku hledání východisek a nikoli na konci, jak by se z pozměňovacího návrhu, (předpokládajícího?) přesun pořizování územně plánovací dokumentace do samostatné působnosti s ohledem na minimalistickou podobu tohoto návrhu mohlo zdát.

A to jde pouze o střípek z té mozaiky mnoha změn, kterými vládní předloha stavebního zákona prošla či prochází v Poslanecké sněmovně, a nejsou to změny kosmetické, nejsou to změny dílčí, jsou to změny opravdu revoluční, úplně zásadně koncepční, které se odchylují od toho, co schválila vláda, jíž jsem členem. a pokud si myslíte, že naše kulturní dědictví lze hájit pod sloganem - pojďme to zkusit a když to nebude fungovat, tak to změníme - tak to mi připadá trochu riskantní metoda. Hrozí totiž, že v momentě, kdy budeme chtít prosadit, už nebude existovat část toho, co jsme chtěli nebo měli chránit.

Nehovoří se o dědictví jen proto, že nám bylo předáno po předcích, ale také proto, že je někdy těžko nahraditelné nebo vůbec nenahraditelné ve chvíli, kdy ho na nějakou dobu pomineme nebo zanedbáme. A právě pro tu nenahraditelnost nebo kvůli této nenahraditelnosti, tak to mě odrazuje od toho, abych respektoval tu výzvu k odvaze činit tady revoluční kroky, ve kterých nevíme, kam nás dovedou a co bude jejich důsledkem a dopadem. Ta velká míra změn v rámci tohoto projednávání se negativně podepisuje na přehlednosti a srozumitelnosti toho, co vlastně aktuálně leží na stole.

Uvedu jeden ilustrativní příklad. S paní ministryní Dostálovou máme dohodu, že jí Ministerstvo kultury bude (?) informovat o změnách, které se mohou dotknout naší gesce. Toho já si vážím, té komunikace, a konstatuji, že v řadě případů skutečně jsme jednali, jednání proběhla. Nicméně ta úporná snaha zvrátit vládní návrh do podoby, která se míjí jak s vládní předlohou, tak i s tím věcným záměrem stavebního zákona, tedy dosažení stavu, který nebyl předmětem předchozího odborného posouzení, připomínkování nebo posouzení Legislativní radou vlády, do stavu nerespektujícího uzavřené kompromisy, které umožnily posunutí věci do Sněmovny, vede k nepřehlednosti. Vnější pozornosti sebepečlivějších úředníků Ministerstva pro místní rozvoj zřejmě unikla například téměř zdánlivě drobná úprava kompetencí v oblasti ochrany archeologických nálezů, učiněných v souvislosti s postupy podle stavebního zákona.

O tomto posunu jsme informováni nebyli, proto jsem nucen alespoň v tomto směru načíst pozměňovací návrh, který věc vrací opět do podoby, která odpovídá dohodám uzavřeným v rámci základních připomínek Ministerstva kultury. K tomuto pozměňovacímu návrhu se přihlásím v rámci podrobné rozpravy. A to prostě proto, protože dopad tady toho by byl pro kulturu naprosto nepřijatelné, bychom museli mít, hradit vlastně všechny náklady spojené s takovýmito novými... na což nemáme ani prostředky, ani sílu.

Takže říkám, takovéto věci vznikají a tady jenom jako kdyby reagují na něco, což už nelze prostě takto nechat, protože ty dopady by byly pro nás devastující. Ale musím se ptát, kolik takových na první pohled drobných změn, již bylo do toho vládního návrhu možná v dobrém úmyslu, ale bez hlubších znalostí, souvislostí vloženo. Já mám podezření, že vidím sám jenom příslovečnou špičku ledovce a ta masa ledu pod hladinou je skryta leckomu z nás. A navzdory tomu mám dojem, že si ani nechceme připustit, že množství zde prosazovaných změn, tak to možná spíš přispěje k havárii celého stavebního práva než k jeho renesanci. A to je něco, co bychom neměli připustit, že ve jménu dobrých úmyslů uděláme něco, co dopadne jako vždycky. Děkuji.