Dámy  a pánové,

je těžké hodnotit význam poslední přemyslovské královny Elišky -  dochované zprávy a svědectví na jedné straně vyzdvihují její snahu o posílení české státnosti, na stranu druhou byly tyto snahy letitým problémem pro uklidnění politických poměrů v Českém království. 

To, co je nesporné, je, že Eliška byla a je synonymem vlastenectví, a to nikoliv národnostního, ale zemského. V Eliščině krvi byla krev panovnických rodů celé Evropy včetně kyjevských knížat Rurikovců. Sama se stala předkem pro mnohé evropské vládnoucí rody - její dcera  Jitka Lucemburská je mimo jiné pramáti francouzského královského rodu Valois. 

Její síla ovšem není jen v potomcích, mezi nimiž je první z prvních římský císař a král Václav, který přijal jméno Karel IV. Její odkaz je v tom, co svému synovi předala. To, že byl jeden z našich největších státníků v dějinách také jeden z největších českých vlastenců, je nesporně dílo maminky, která svou vlast, zemi a její národ milovala. Řekněme si také, že v mnohém je to také odkaz dalších velkých žen našeho národa, které na Elišku měly vliv - Kunhuty Přemyslovny, jíž současníci přezdívaly svatá Pavla, a její velké učitelky a pratety svaté Anežky Přemyslovny.