Děkuji, pane předsedo, myslím, že jste měl určit zpravodaje pro tento bod, a to bývá většinou první diskutující. Jinak, vážené kolegyně, kolegové, budeme se k problematice zaměstnanosti vracet pravděpodobně ještě na této schůzi v souvislosti se zdravotně postiženými, na příští schůzi v druhém čtení se zaměstnáváním cizinců a já věřím, že tam budou padat takové návrhy, které v té oblasti pomůžou zvrátit ten vztah k zaměstnávání, který byl vytvořen v minulých létech.

Neřeknu asi nic nového, když uvedu, že nezaměstnanost je v tržní ekonomice přirozený stav a na trhu práce část občanů není schopna - v řadě případů - i ochotna najít si placené zaměstnání. Tento přirozený stav nabobtnává svými průvodními jevy zejména v období krizí, kdy hovoříme o cyklické nezaměstnanosti jako vředu na kapitalistické společnosti, což je současný stav.

Pravice argumentuje převážně tím, že srovnání České republiky v rámci Evropské unie není tak špatné. Jinak řečeno, že index mizérie, přeneseno z USA, tedy součet míry inflace a míry nezaměstnanosti není nejhorší. Problém však vidím v tom, co vše se ukrývá v oněch statistikách i mimo ně. Chci hovořit o tom, že současný stav je horší, než je vykazován. Nebudu zde rozebírat kategorii dobrovolné, dočasné, strukturální, sezónní, skryté a cyklické nezaměstnanosti, ale zaměřím se na skutečnost, že ani citované statistiky nevykreslují skutečný stav věrně. Ale přesto upozorňují na nebezpečné trendy. Tak tedy dovolím si trošku edukace. Upozorňuji, že operujeme s různými statistickými údaji - dle metodiky Mezinárodní organizace práce se za nezaměstnaného považuje osoba, která je starší patnácti let, aktivně hledá práci a je připravena k nástupu do práce během 14 dnů. Tato statistika však uvádí vždy nižší procento nezaměstnaných a používá se zejména v porovnání v jednotlivých zemích. V našich médiích se více pracuje s pojmem míra nezaměstnanosti, která je podílem nezaměstnaných ke všem osobám schopným pracovat, tedy zaměstnaných i nezaměstnaných. Ale například Český statistický úřad pracuje s kategorií obecná míra nezaměstnanosti, která vychází pouze z reprezentativního vzorku. Naproti tomu Ministerstvo práce a sociálních věcí pracuje s kategorií registrovaná míra nezaměstnanosti, která je vypočítávána z údajů spravovaných Úřadem práce České republiky. Metodika výpočtu však byla v uplynulém období již dvakrát změněna, a to v roce 2004 a následně v roce 2013. Rozumějte změně tak, že vždy došlo k snížení počtu nezaměstnaných pomocí statistiky. Je proto zavádějící bez přepočtu údaje srovnávat v časové řadě, přesto se tak často děje. Uvedu příklad: v roce 2004 podle staré metodiky byla nezaměstnanost 10,2, podle nové metodiky 9,2, podle současné metodiky někde na 8,3. Takže když srovnáme tu situaci v těchto číslech, tak jsme úplně v jiném srovnání.

Proč o tom tak podrobně hovořím? Prostě proto, že ani jedna statistika neodhaluje skutečný stav věci, skutečný počet těch, kteří pracovat chtějí a nemohou. Ústavní právo na práci je pro ně jen deklarace. Neodhaluje ani ty, kteří získali práci jen na zkrácený úvazek, ale chtějí si náklady na živobytí svých domácností zajistit prací na celý úvazek. Žel nejen oni, ale i řada zaměstnanců, kteří na plný úvazek pracují, mají tak nízké příjmy, že musí žádat o dávky ze státní sociální podpory. A tak nízká kupní síla většiny občanů nedokáže zvýšit poptávku, a tím ani výrobu, a tím ani snížit nezaměstnanost. Začarovaný kruh. Vážným sociálním, ale i ekonomickým problémem je především dlouhodobá nezaměstnanost, kdy nezaměstnaný nemá práci déle než jeden rok. V takovém případě je velmi těžký návrat zpět do pracovního procesu a občan nezřídka rezignuje. Dostává se pak do koloběhu života klienta nepojistných sociálních dávek, v horším případě do sestupné trajektorie mimo tento koloběh. A pak už jen krůček ke krůčku ke zhoršení fyzického a psychického zdraví, k závislosti na hazardu a lichvě, k exekucím, bezdomovectví, alkoholismu či drogám, prostě k sociálnímu vyloučení či dokonce k sebevraždě, kterých rok od roku přibývá.