Informaci o tom, že jsme nevyléčitelně nemocní, se dozvíme od lékaře v desetiminutovém rozhovoru. V nemocničním pokoji, za přítomnosti jiných pacientů. Každý pátý z nás se pravdu o svém zdravotním stavu nedozví vůbec. Takzvaně pro své vlastní dobro. A přestože 80 procent z nás by nejraději chtělo dožít doma – téměř nikdo nechce zemřít v nemocnici a LDN, tak přesně tolik nás zemře právě v lůžkových zařízeních a ústavech.

Systém veřejného zdravotního pojištění nepočítá s domácí paliativní péčí a nemocné odkazuje na návštěvní službu praktického lékaře, o které všichni víme, že existuje jen na papíře. Paliativní péče, která je v jiných zemích integrální součást zdravotnického systému, u nás existuje jako standardní atestační obor. Ale součástí systému péče o nevyléčitelně nemocné lidi v terminálním stádiu jistě stále není.

Minulý podzim provedla agentura Stem/Mark spolu s organizací Cesta domů, za podpory MPSV, výzkum postojů české veřejnosti i odborné lékařské veřejnosti ke smrti a umírání, z nějž mimo jiné vyplývá tento nehezký obrázek o tom, jak se v Česku umírá. Tedy jak jednou, pokud to nezměníme, zemřeme my všichni. Výkonná rada WHO přijala na svém zasedání na konci ledna tohoto roku rezoluci o paliativní péči, která vyzývá členské státy, aby zpracovaly a zavedly do praxe opatření pro plnou integraci paliativní péče do národních zdravotnických systémů. V některém z šuplíků na ministerstvu zdravotnictví leží od minulého volebního období rozpracovaná koncepce paliativní péče. Dokončí ho naši úředníci někdy? Byl by to jeden z nejdůležitějších počinů pro nás pro všechny.

Gabriela Pecková, poslankyně TOP 09