Já jsem ve svém úvodním slovu avizovala, že bych ráda prohovořila, protože - jak jsem již zmínila - jsem se na tomto zákoně podílela. Nechci zde dělat žádné velké obstrukce, jenom bych ráda, abychom si uvědomili, jak vlastně k těmto zákazům došlo, resp. co vedlo Evropskou unii k tomu, aby přistoupila k těmto zákazům.

Musíme se podívat hlouběji do roku 2017. V roce 2017 se stal v Anglii, v Londýně takový případ, že v kanalizaci byl objeven olejový špunt. Jistě víte, co udělá olej, když ho nalijete do nějaké kanalizace nebo do vody. Vlastně on vám ztuhne. Takže byl zjištěn v kanalizacích olejový špunt, který v sobě obsahoval vlhčené ubrousky, tampóny, kondomy a další a další věci. Ten špunt vážil - zhruba váha 17 autobusů. A vlastně ve své podstatě tím se odšpuntovalo to, že Evropská unie začala přemýšlet nad tím, co by se dalo s tímto problémem dělat. Tento problém byl podle mě nelogicky řešen tím, že šli cestou zákazů místo toho, aby šli cestou edukace a řekli si, co všechno se má a nemá do kanalizace dávat, tak ve své podstatě se dospělo k tomu, že se to raději zakázalo. Samozřejmě potom se přidaly moře, kde jsme měli ty želvičky, které měly propíchnutá očička brčky, které mají ty klouby, a další a další. A prostě potom přišla tato směrnice, která se měla transponovat do jednotlivých států, byť když si řekneme, my, Česká republika jsme jedni z nejlepších třídičů, jsme třetí nejlepší v Evropské unii, dalo by se říct, že děláme pro to maximum, tak vlastně jdeme cestou zákazů.