Dnes jsem se setkával s lidmi na petičním stánku za obranu a ochranu svobody slova. A došel jsem k následujícímu: Mladí lidé dnes věří, že žijí ve svobodě. Mají pocit, že mohou cestovat, volně mluvit, volit a vybírat si svůj životní styl. Jenže to je jen iluze, sladká návnada. Ve skutečnosti už dávno nosí okovy – nejsou z železa, ale z myšlenek, pravidel a přijatých „pravd“. Jsou to okovy neviditelné, a právě proto tak účinné. Určují, co se smí říkat, jak se má myslet, co je „správný“ názor. A protože okovy necinkají, nikdo si jich nevšímá.

Svoboda je totiž něco víc než možnost kliknout, sdílet nebo se připojit k davu. Opravdová svoboda je světlo, které svítí v hlavě, když se odvážíš myslet sám. Je to schopnost hledat vlastní cestu, stát si za názorem i proti proudu. Jenže právě tuto schopnost se dnešnímu světu daří potlačit. Místo přemýšlení se mladým nabízí pohodlné šablony – vzorce z univerzitních kateder, z městských kaváren, z médií, z „progresivních“ tribun. Světlo pravdy se halí do závojů cizích slov, aby nikdo nemusel nést odpovědnost za vlastní myšlenku.

Ale vzdělání není patentem na pravdu. Kolik doktorů práv, filozofů a inženýrů stálo u Norimberského tribunálu jako obžalovaní? Kolik z nich prodalo své svědomí, aby sloužili moci, která pošlapala lidskou důstojnost? Vzdělání bez svědomí je jen zbraň – a zbraň, kterou dáš do rukou komukoli, se vždy může obrátit proti nevinným. Mladí, kteří dnes přebírají cizí názor bez přemýšlení, už nejsou svobodní. Je to pohodlné, ale je to past.